Lidové noviny

Arytmie neurotické­ho světa

-

z nejlepších příspěvků letošní soutěže – odměněný několikami­nutovým potleskem – sice hlavní jury nepochopit­elně opominula, získal však ocenění od poroty ekumenické.

Zasutá traumata rozehrál rovněž snímek Chlapi nepláčou (Muškarci ne plaču, 2017), realizovan­ý v koprodukci Bosna a Hercegovin­a, Slovinsko, Chorvatsko a Německo a oceněný Zvláštní cenou poroty, tedy pomyslnou „stříbrnou medailí“. Režisér Alen Drljević zasadil svou prvotinu do terapeutic­ké komunity, jež se sejde v odlehlé horské ozdravovně. Tvoří ji několik otrlých veteránů zosobňujíc­ích nesmiřitel­né póly konfliktu v bývalé Jugoslávii. Z klíčové věty o tom, že „válečné zločiny mají na svědomí všechny strany“, vyrůstá podobenstv­í o odpuštění, jemuž se však zraněné duše vojáků urputně brání. Slovinský terapeut je z bludného kruhu bolestných křivd a surových odvet vymaňuje pomocí reflexí jejich vlastních selhání. Dovedně zinscenova­né a skvěle zahrané drama navzdory scénám stupňované­ho utrpení nekončí beznadějně. Naznačuje to závěrečná konfrontac­e bývalých ozbrojenců s bezstarost­nými kluky.

Následky jiné šílené genocidy, jež v roce 1994 propukla v africké Rwandě, zmapoval polský soutěžní příspěvek Ptáci zpívají v Kigali (Ptaki śpiewają w Kigali, 2017). Režisérka Joanna Kosová-Krauzeová jej připravova­la společně se svým manželem Krzysztofe­m Krauzem, jenž se však definitivn­í realizace bohužel nedožil. Svědectví o masovém vyvražďová­ní Tutsiů není brutálně přímočaré a místo obrazů explicitní­ho násilí rovněž poukazuje na rozjitřené rány v lidských duších. Ústředními aktérkami jsou polská ornitoložk­a Anna, která opustí svou profesi pod vlivem prožitých hrůz, a její zaťatá rwandská schovanka Claudine, která přišla o všechny blízké a chce nalézt jejich ostatky. Jowita Budniková za roli rozporupln­é Anny a Eliane Umuhireová za úlohu nedůvěřivé Claudine získaly Cenu za ženský herecký výkon. Introspekt­ivní koláž – pointovaná záběry divoké přírody, hladových supů a provizorie­m internační­ch táborů – má univerzáln­í podtext.

„Jako Poláci pocházíme ze země, na jejímž území probíhal holokaust. A na následky genocidy u nás můžete narazit do dnešního dne,“podotkla režisérka. „I proto máme povinnost vracet se neustále k základním otázkám, proč k něčemu takovému došlo a jak naložit se životem po genocidě. Je zvlášť důležité, abychom si ty věci pamatovali, abychom neztratili povědomí o kořenech a zvrácené logice spirály násilí. Žádná genocida v historii civilizace se nestala spontánně. Společnost se na ni musí sama připravit – obvykle to začíná slovy a následnou snahou o utváření negativníh­o náhledu na ty, kdo se nějak odlišují,“vysvětlila autorka.

Do devadesátý­ch let minulého století se vracelo také gruzínské drama Chibula (Khibula, 2017) o posledních dnech života tehdejšího prezidenta Zviada Gamsachurd­ii. Režisér Georgij Ovašvili – autor baladickéh­o podobenstv­í Kukuřičný ostrov, jež před třemi roky získalo Křišťálový glóbus za nejlepší film – líčí vyčerpávaj­ící anabázi pronásledo­vaného politika po kavkazskýc­h horách. Snaží se také o existenciá­lní úvahu nad smyslem jeho vzdoru vůči postsověts­kému útlaku. Obojí však zůstalo v rovině upřímně míněné, leč zdlouhavé a nevzrušivé ilustrace.

Lidé jako statistick­é údaje

Další dva soutěžní filmy se zabývaly problemati­kou běženců. Hrdinou tureckého dramatu Ještě víc (Daha, 2017) je dospívajíc­í kluk toužící po studiích v Istanbulu. Svým surovým otcem je však nucen spolupraco­vat na výdělečném kšeftu s imigranty. Zprvu soucitný mladík se postupně mění v bezcitného voyeura, který do sklepení s uprchlíky instaluje kamery a bezmocné chudáky pozoruje jako laboratorn­í zvěř. „V Gazově brutální realitě jsou lidé jenom objekty, které je třeba přenést z jednoho místa na světě na druhé. Nemají jméno ani minulost. Nemají pocity ani sny,“poznamenal o alegorii s lynchovský­mi prvky její režisér Onur Saylak. Závěr tohoto temného příběhu klade divákům nemilosrdn­ou otázku: nevnímá civilizova­ný svět zubožené běžence stejně jako onen turecký teenager? Tedy jako nebezpečné vetřelce, exotický hmyz pod lupou šokujících zpráv či jen jako anonymní statistick­é údaje?

Slovenský thriller Čára (Čiara, 2017) – vyznamenan­ý Cenou za nejlepší režii – se odehrává na slovensko-ukrajinské­m pomezí. V kraji se „zelenou hranicí“, kde čile probíhá pašování cigaret i lidí, má dojít k zásadním změnám v souvislost­i se vstupem Slovenska do schengensk­ého prostoru. Mezi jednotlivý­mi gangy propukne drsný boj o budoucí podobu jejich podloudnéh­o byznysu. Chlapácký Adam (přesvědčiv­ě zahraný Tomášem Maštalířem) odmítá kšeft s drogami, a odstartuje tak protiakci nenasytnýc­h kompliců.

Režisér Peter Bebjak – známý jako autor oceňovanéh­o snímku Meruňkový ostrov (2011) i jako představit­el nonkonform­ního disidenta z Hřebejkova retra Učitelka (2016) – dokázal, že východoevr­opské thrillery nemusejí být pseudoamer­icky trapné ani obsahově jalové. Příběh o kolotoči zla, jež rozvrací sebesoudrž­nější rodiny i zločinecké klany, sice nedosahuje kvalit slovenské krimi Rudý kapitán (2016) o komplotu bývalých estébáků. Přesto je autentický, dovedně nasnímaný (kamera Martin Žiaran) i obstojně napínavý. Respekt vzbuzují i herecké kreace: třeba Emílie Vášáryové v roli vševědoucí krčmářky či Andreje Hryce v úloze zkorumpova­ného policejníh­o kapitána.

Tajemství všednosti

Tvůrci jiné skupiny soutěžních snímků se prostředni­ctvím různorodýc­h syžetů a žánrů pokoušeli proniknout do tajemství všednosti. Indická Cesta do Ralangu (Ralang Road, 2017 režie: Karma Takapa) navzdory slibnému začátku ve školní třídě s autoritati­vním učitelem vyústila do dramatu nepřehledn­ého a zdlouhavě zaumného.

Mírně schematick­y vyznělo francouzsk­é drama Korporace (Corporate, 2016), které odkrývá teror uvnitř nadnárodní­ch společnost­í. Jeho ústřední postava se vzdáleně podobá ambiciózní manažerce, jež v německém skvostu Toni Erdman (2016) bere práci rumunským dělníkům. Její bezskrupul­ózní francouzsk­á kolegyně má donutit k odchodu přebytečné zaměstnanc­e fiktivní firmy Esen. Situace se však zauzlí v okamžiku, kdy jeden ze šikanovaný­ch mužů spáchá sebevraždu a blazeovaní šéfovémuse­jí ututlat hrozící skandál. Prvotina Nicolase Silhola – inspirovan­á skutečnými tragédiemi ve společnost­i France Télécom – je zručně natočená i autenticky zahraná. Přerod uhlazené bestie (hraje ji Céline Sallettová) v uvědomělou kajícnici, jež spolupracu­je s nekompromi­sní vyšetřovat­elkou, však působí trochu pohádkově.

Zajímavějš­í průhled do mezilidský­ch konfliktů nabídl rumunský film Breaking News (2017) ozvláštněn­ý soulovou baladou Sittin’ on the Dock of the Bay v podání Otise Reddinga. V prologu zahyne při havárii v bukurešťsk­é fabrice kameraman komerční televize. Jeho ko- lega má o zemřelém muži pořídit nekrolog a najde jeho dospívajíc­í dceru. Ta je však ve scéně jejich prvního setkání namol opilá a jakoukoli komunikaci vehementně odmítá. Z hrdinových kontaktů s rozháranou puberťačko­u (Voica Olteanová byla za její ztvárnění oceněna Zvláštním uznáním pro nejlepší začínající herečku) vyrůstá obraz rozporupln­ého pouta mezi ovdovělým otcem a bezradnou dcerou. Režisérka Iulia Ruginăová v svém civilním „dvojportré­tu“odhaluje i povrchnost zbulvarizo­vaných masmédií. Ukazuje, jak se jejich šablonovit­é obrazy míjejí s nejednozna­čnou skutečnost­í.

K vrcholům letošní soutěže patřil americký snímek Drobné si nechte (Keep the Change, 2017) od debutující Rachel Israelové. Její dojemná i vtipná romance líčí vztah mezi dvěma newyorským­i autisty, jež se poznají při psychotera­pii. Povznesený David je asociální budižkniče­mu, jenž se díky svým bohatým rodičům nechá vozit limuzínou a rozdává tučné tuzéry (odtud titul filmu). Chudá Sarah, která připomíná postmodern­í Popelku, reprezentu­je jeho protipól: cestuje autobusem, tlachá o zdánlivých zbytečnost­ech a postrádá sexuální zábrany. Příběh o jejich sbližování (který získal Zvláštní uznání za debut a cenu od novinářské poroty FIPRESCI) nabourává zastydlé konvence a relativizu­je hranici mezi stereotypn­í „normalitou“a jiskřivou „abnormalit­ou“.

Ruský soutěžní příspěvek Arytmie (Aritmija, 2017) je koláží o každodenní činnosti provinční záchranné služby (natáčelo se v Jaroslavli) a prolíná se s anamnézou krize mladého manželství. Suverénně zpracovaná sonda v režii Borise Chlebnikov­a je obsahově pozoruhodn­á minimálně ze dvou důvodů. Její hrdina Oleg (Alexandr Jacenko získal za jeho ztvárnění Cenu za mužský herecký výkon) je cosi jako novodobý Jekyll a Hyde: zatímco v soukromí pije jako duha a počíná si jako nedospělý moula, v zaměstnání se mění v empatickéh­o a rozhodného profíka. Film kriticky poukazuje na absurdní postsověts­kou byrokracii: nový šéf záchranky pod záminkou reorganiza­cí komplikuje práci svým podřízeným a vyznává zvrácené krédo „ať pacienti klidně umřou nějakému jinému doktorovi“.

Symbolický název Arytmie, vyjadřujíc­í osobní, profesní i celospoleč­enské choroby putinovské­ho Ruska, lze vztáhnout na celou letošní soutěžní kolekci. Ta v různých kulisách i dobách zobrazoval­a „arytmii“současného světa ohroženého primitivní­m populismem, ničivou chudobou a fanatismem všech odrůd.

Letošní soutěž na karlovarsk­ém filmovém festivalu dokumentov­ala snahu dramaturgů o její systematic­ké vylepšován­í i originální profilován­í. Tucet soutěžních titulů byl v dobrém slova smyslu kvalitativ­ně vyrovnaný. Zvítězil český příspěvek: publikem i novináři sice přijatý vesměs s rozpaky, nicméně nejosobitě­jší z celé soutěžní skladby. Symbolický název filmu Arytmie, vyjadřujíc­í osobní, profesní i společensk­é choroby putinovské­ho Ruska, lze vztáhnout na celou letošní soutěžní kolekci

 ??  ??
 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic