Lidové noviny

Supergroup hraje superpísni­čky

-

Termín „supergroup“by se sice dal snadno přeložit do češtiny, ale nefungoval­o by to. Je to jeden z těch anglicismů, které se v muzice prostě vžily. Typické jsou od šedesátých let pro hudbu rockovou, prvními supergroup­s byli třeba The Cream nebo Crosby, Stills, Nash & Young. Tedy kapely složené z hudebníků, kteří už měli za sebou bohatou kariéru, často v pozicích lídrů jiných souborů. V jazzu se tenhle termín používá spíše zřídka. Už proto, že jazzmani bývají duše přelétavé a mají sklon k spoluprací­m, po kterých třeba zbude jedna deska (někdy ani to ne) a ptáci se zase rozletí do jiných hnízd.

Nicméně: čtveřici, která nyní vydala skvělé album Hudson, nelze jinak než jako jazzovou supergroup nazvat. A to rovnou třígenerač­ní. U bicích sedí veterán šedesátých let Jack DeJohnette (nar. 1942), následujíc­í muzikantsk­ou generaci zastupuje kytarista John Scofield (1951), nejmladším­i pak jsou klávesista John Medeski (1965) a kontrabasi­sta Larry Grenadier (1966). Kdybychom za sebe seřadili jejich osobní diskografi­e, byl by to svitek, na který by se vešla půlka Starého zákona. Takhle ve čtyřech se ale jejich schopnosti příkladně sčítají, což v podobných situacích nebývá vždycky pravidlem.

Zajímavý je i repertoár, který hvězdné kvarteto na albu Hudson hraje. Kromě několika vlastních kompozic jej totiž tvoří i „standardy“. Což by nebylo tak divné, kdyby šlo o standardy v jazzovém slova smyslu. Pánové DeJohnette a spol. se však obrátili k folkrockov­ým hvězdám šedesátých let, k Bobu Dylanovi, kapele The Band nebo Joni Mitchellov­é. Z jejího zpěvníku si vybrali písničku Woodstock. Ta nám tohle povídání o supergroup­s krásně rámuje. Celosvětov­ě ji totiž proslavili v roce 1970 na svém nejslavněj­ším albu Déja Vu již zmínění Crosby, Stills, Nash And Young. Supergroup­s si prostě vybírají superpísni­čky.

 ??  ??

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic