Korupce ve staré Vídni a dnes
Spoře uváděnou Shakespearovou hrou Něco za něco zakončila sezonu činohra Národního divadla Brno. Inscenace jde přímo k drsnému sdělení: světu kolem nás vládne korupce, zneužívání moci, lidí i jejich citů a jasné počty má dáti–dal.
Jak se už dříve znalci shodli, je to s tímto textem z roku 1603 složité či problémové. Hra bývá zpravidla řazena mezi komedie, ale stále silnější je tendence vykládat ji jako poněkud temnější kousek, což nyní udělal také režisér Glaser. Nejde jen o to, že původní text bezmála o polovinu prokrátil. Podtrhuje v něm pochybnou morálku všech zúčastněných postav a vše inscenuje jako ponuré drama. Z celého naoko šťastného a smírného konce divák tak rozradostněný nebude.
Tímto výkladem v Shakespearovi režisér jakoby zpřítomnil politikum, které nenásilně ukazuje k tuzemským vládním krizím dnešních dnů. Ostatně nejeden reprezentant vrcholného orgánu výkonné moci se při posledních českých politických veletočích oháněl vymáháním ústavního práva a stavěl se jako ochránce veřejného blaha a bezúhonný muž.
Ve hře Něco za něco vídeňský kníže naoko pouští vládu a nechá se zastoupit svým náměstkem An- gelem, který je pro okolí bezúhonný muž a strážce dobrých mravů. Angelo v rozvráceném městě začne požadovat dodržování zákonů, které dlouho nikoho nezajímaly, ale o pořádek usiluje až příliš neúprosně a pod pláštíkem moci si právo podmaňuje, jako to chce udělat i s ctnostnou novickou Isabelou. A korunu všemu nasadí závěr, kdy naoko spravedlivý kníže vše dá do pořádku a právě tuto jeptišku si bere za ženu bez ohledu na její tichý nesouhlas.
Glaser hraje tohoto Shakespeara na jeden zátah zhruba ve stominutové inscenaci. Smysl pro švih a spád děje osvědčil v Brně už i ve svých předchozích titulech. Tady se neinscenují nějaké dovysvětlující obezličky, vše je podřízeno rychlému vnímání příběhu dnešního klipového publika. A tak se mu daří vystavět rychle odsypávající příběh, který místy klokotá jako filmový politický thriller plný úskoků, intrik a rafinovaného žonglování s mocí a pravidly.
Nejde tady o nějaké násilné aktualizace, i když scénograf Pavel Borák vystavěl možná až doslovnou kulisu rozkládajícího se paláce z časů fin de siécle, šlechtického sídla, k němuž vedou schody prorostlé trávou. Zdařilé kostýmy Markéty Sládečkové využívají jakousi obecnou nadčasovost a charakterizací figur přes často pastelově teplé barvy. Větší razanci i vynalézavost si lze v duchu naznačeného rázného tempa inscenace představit ve světelných střizích a jejich rázných proměnách.
Glaserův koncept se samozřejmě ponejvíce dere z povětšinou zdařilých hereckých výkonů, na jejichž špici stojí režisérovi oblí- bení a využívaní herci. Korunu večeru dává energický a místy až s patosem koketující výkon Hany Tomáš Briešťanské. Jako ctnostná Isabela vnesla na jeviště sílu a čistotu své víry, aby ve finále skončila s protaženým obličejem, kdy je v sarkastickém úšklebku režie prezentována jako knížecí (nikoliv už Kristova) nevěsta a vlastně výsledek rafinované intriky.
Zajímavou figuru pokryteckého amocí zkorumpovaného knížecího zástupce Angela nabízí Martin Siničák, který přesvědčivě uhraje proměnu přísné zásadovosti do zlodušství modelovaného chtíčem. Vídeňský kníže v podání Václava Veselého ovšem ve své roli přece jen vystupuje poněkud monotónně a této figuře by mohl dát živější valéry, ze kterých bude jasné, že se jedná o nebezpečného psychopata ne nepodobného vlastnímu náměstkovi.
Podtrženo sečteno: Glaser vytvořil moderní, ale nikoliv módní inscenaci Shakespeara. Jeho úpravy i použité prostředky se zdají býti funkční a účelné. Nechává na divákovi, ke komu v tomto defilé bizarních nejednoznačných figur pojme sympatie či jak velká bude jeho deziluze. Nejde o moralitu servírovanou doslovně – podobně by divadlo mělo ke svým konzumentům také přistupovat.
William Shakespeare: Něco za něco
Autor je divadelní publicista