Čas rozjet kampaň
Lidovci a starostové? Hodní chlapci v čase lorda Voldemorta
Když na konci letošního března oznámili lidovci se Starosty a nezávislými, že do voleb půjdou jako koalice, hladinu veřejné debaty to příliš nezčeřilo. Jednak se to čekalo, jednak pro řadu voličů to byla uklidňující zpráva: rýsoval se tím vznik (byť dočasného) subjektu, který by mohl zdejší křesťanské demokraty posunout od stále přežívající tradice strany drobného venkovského lidu směrem k modernímu křesťansko-demokratickému proudu, který spolu se sociální demokracií už dlouhá desetiletí utváří Evropu. Takové slibné vykročení z provincie směrem k metropoli.
Slibné bylo i to, že se obě strany rozhodly vydat nikoli českou cestou kandidatury jedné strany s podporou druhé, nýbrž ohlásily otevřenou předvolební koalici, byť od počátku bylo možné čekat u části lidoveckého establishmentu přinejmenším pasivní rezistenci. Ta se nyní, když volební průzkumy nenaskočily do dvouciferných čísel, proměnila v rezistenci otevřenou.
Bohužel nutno konstatovat, že jistý podíl na tomto vývoji mají i vedení obou koaličních stran. Namísto razantního nástupu a rychlého sdělení veřejnosti „proč volit právě nás“, představili vkusné logo a klip postavený na obrazu Mirka Dušína, který se skamarádil s Kájou Maříkem. Hodní a slušní chlapci se však v časech Jamese Bonda a lorda Voldemorta prosazují jen málokdy.
Toxický odpad koaliční smlouvy
Neměli bychom zapomenout ani záhrobní působení paktu mezi Milošem Zemanem a Václavem Klausem zvaného Smlouva o vytvoření stabilního politického prostředí, pro který se vžilo označení opoziční smlouva (1998) a na něj navazující čtyři dohody o spolupráci přezdívané toleranční patent (2000). Zatímco opoziční smlouva je dnes pouhým reliktem zneužití parlamentní demokracie a přežívá už jen v podobě bratrstev v dozorčích radách lukrativních státních podniků, toleranční patent má zásadnější důsledky.
Jeho součástí byl pokus o volební reformu z roku 2000, který nastavil volební pro- středí v České republice tak, že dosud významně brání předvolební integraci menších stran. Původního ambiciózního cíle reformy zabetonovat vůdčí postavení ČSSD a ODS na věčné časy a nikdy jinak sice díky ústavní stížnosti prezidenta Havla dosaženo nebylo, část toxického odpadu v podobě radikálního zvýšení tzv. uzavírací klauzule pro koalice však trvá, neboť Ústavní soud ji za protiústavní neuznal. Přitom od počátku bylo jasné, že zvýšení hranice vstupu do sněmovny ze 7 procent pro dvoukoalici, respektive 9 a 11 procent pro tří a čtyřkoalice na 10, 15 a 20 procent bylo jednorázově účelové, totiž, co nejvíce uškodit tehdejší čtyřkoalici KDU, US, DEU a ODA).
Protiintegrační nášlapná mina
Nesmyslně vysoké uzavírací klauzule spolehlivě fungují už 17 let. Proč, není příliš jasné. Strany, jež měly být odmítnutou reformou zabetonovány v čele politického pelotonu, už dávno nejsou, co bývaly, a podobně dopadli i hlavní tvůrcové paktu a později i prezidenti Česka: jeden se po- zvolna propadá do obskurity a druhý neúnavně exceluje v trapnosti a obhroublosti.
Přitom by neměl být zas až tak složitý problém vrátit uzavírací klauzuli k původním hodnotám, a i kdyby se našel stěžovatel, Ústavní soud by jen těžko hledal důvod uchovávat momentální stav, který není ničím jiným než reziduem jednoúčelového snažení z roku 2002. Jenže, jak se zdá, politické strany už vnímají vysoké klauzule jako přírodní zákon, který lidskou vůlí nelze změnit, podobně jako bod varu vody. Navíc se ho naučily během skoro dvou desetiletí obcházet obezličkou kandidatury jedné strany s podporou druhé, v případě potřeby i třetí, ad nauseam.
A ostatně, proč čekat něco jiného v zemi, kde prezident, ucházející se o druhý mandát, objíždí štace od Šumavy po Beskydy, každý čtvrtek má skoro hodinovou televizní one man show a přitom bezostyšně tvrdí, že žádnou předvolební kampaň nevede?
Kudy půjdou lidovci a STAN?
Vše nasvědčuje tomu, že během tří týdnů, než bude nutno kandidátky definitivně stvrdit, ztratí zejména lidovci nervy a vrátí se k české obezličce (po té se už mezitím vydaly disproporční páry ODS + soukromníci a TOP 09 + LES), nebo se koalice rozpadne úplně. Političtí konkurenti to pak s gustem označí za ztrátu tváře, ti drsnější budou nejspíš mluvit o ztrátě koulí (ve východnějších regionech gulí) a budou varovat před ještě většími ztrátami. Ty však nejsou nutné a ani pravděpodobné, momentální strach vyvolávající čísla nejsou ničím jiným než součtem hlasů tradičního voličstva.
Oba koaliční partneři teď musí najít odpověď na otázku, zda se očekávaný synergický efekt prostě nedostavil, nebo ještě nedostavil. Je to tak obtížné rozhodování s tolika neznámými, že kdyby nešlo o tolik, bylo by nejlepší hodit si korunou. To nejpodstatnější, co pro sebe i pro voliče (nejen ty tradiční) mohou udělat, je probudit se a rozjet kampaň akcentující moderní křesťansko-demokratické a evropské hodnoty.