Atak, před nímž není úniku
Režisér Christopher Nolan přichází s válečným dramatem Dunkerk, líčícím evakuaci stovek tisíc britských a francouzských vojáků z území dobytého nacistickou armádou. Protínající se osobní příběhy několika aktérů sleduje z intimní blízkosti a zároveň za pomoci velkolepých filmařských prostředků – výsledkem je mimořádně intenzivní zážitek.
Mezi 26. květnem a 4. červnem roku 1940 se Britům podařila operace, kterou následně ministerský předseda Winston Churchill označil za zázrak. Z pláží u francouzského Dunkerku odplula k britským břehům většina ze shromážděných vojáků, kteří museli ustoupit před Hitlerovými vojsky. Před začátkem akce přitom Churchill počítal i s možností, že se zachrání pouze desetina z nich.
Jednou ze složek záchranné operace byly také stovky civilních plavidel – malých rybářských i výletních lodí, které k dunkerskému pobřeží často kormidlovali sami jejich majitelé. A klíčové bylo nasazení letectva, jež bránilo prchající jednotky před útoky německých letadel. Paradoxně ovšem někteří účastníci evakuace následně obviňovali RAF z nečinnosti, protože letecké souboje se většinou odehrávaly mimo jejich dohled.
Ostřílený tvůrce velkofilmů s uměleckými aspiracemi Christopher Nolan si pro své první vykročení na pole historického filmu zvolil v podstatě velmi úsporné zadání: na příbězích několika účastníků ilustrovat výše uvedené skutečnosti.
Na souši, na moři i ve vzduchu
Dunkerk může svou výchozí situací připomenout Pearl Harbor Michaela Baye z roku 2001, obejde se ovšem nejen bez romantických zápletek, ale dokonce bez jakékoli výrazné fabulace, která by do zobrazovaného dění dodávala dramatický oblouk. Tím se liší i od Spielbergova dramatu Zachraňte vojína Ryana (1998), s nímž ovšem jinak sdílí podstatnou ambici: vtáhnout publikum přímo doprostřed apokalyptického víru děsivých událostí, na něž nemá jedinec žádný vliv a může se jen snažit přežít, případně ještě někomu pomoci. Jenomže zatímco Spiel- berg diváky takto přikoval do sedadel „jen“na první půlhodinu, v případě Dunkerku trvá toto mezní vypětí prakticky po celý film. Nolan se nespoléhá jen na ohlušující rachot zbraní, ale důsledně a přímo fyzicky zpracovává diváky také nervním hudebním, respektive rytmickým podkresem, který přechází tu v dunění výstřelů, tu v tikot pomyslných hodin.
Snímkem Dunkerk od počátku procházíme s postavou ztraceného britského vojáka, příznačně pojmenovaného Tommy a ztvárněného téměř neznámým hercem Fionnem Whiteheadem: je to vyděšený mladík, který se uprostřed řízeného chaosu snaží dostat na některé z evakuačních plavidel. Souběžně jsme přítomni v kabině spitfiru, jehož pilot (Tom Hardy) letí ničit německé bombardéry (a od počátku je dost jasné, že mu ke konci nejspíš bude docházet palivo). A do třetice plujeme s odhodlaným postarším majitelem výletního člunu (Mark Rylance), který se spolu se svým synem a dalším mladíkem vydal na pomoc uvázlým vojákům. Popravdě řečeno jsou Nolanovy postavy hodně modelové, ale kupodivu na tom zase tolik nezáleží. Ve skutečnosti totiž Dunkerk nemá žádného hlavního hrdinu – v hlavní roli je tu celá ta šílená změť událostí, do níž se tehdy zúčastnění lidé dostali a s níž se museli, každý po svém a všichni dohromady, poprat. Dlouho je téměř nepředstavitelné, že se ten intenzivně budovaný pocit zoufalství a beznaděje, kdy každá nová šance drasticky troskotá, může zlomit v něco útěšnějšího.
Typizovaným postavám dodá- vá Nolan život některými nečekanými odchylkami od jejich jinak předvídatelných trajektorií, hlavně je však před přílišnou čitelností zachraňuje tím, jak důmyslně zachází s plynutím času jednotlivých složek skládanky. Pěšákův příběh se odehrává v rozpětí týdne, příběh kapitána lodi během jednoho dne a stíhačova mise v jedné hodině. Zároveň jsou tyto děje promyšleně provázány a prostřihy z jednoho do druhého účinně napomáhají gradaci napětí.
Čím větší plátno, tím lépe
Fabulační minimalismus spojil Christopher Nolan s maximalistickým nasazením technologií: snímek natočil pro obří plátno s využitím velkoformátové IMAX kamery, s níž ovšem kameraman Hoyte van Hoytema pořizuje de- tailní záběry v pohybu a z ruky (!) a dosahuje doslova nevídaných výsledků. Jejich dopad na diváky bude samozřejmě záležet i na podmínkách promítacích sálů – v tomto případě opravdu nelze než doporučit návštěvu takového kina, pro jaké režisér svůj výtvor zamýšlel.
Christopher Nolan v Dunkerku naplno potvrzuje své schopnosti geniálního filmařského „inženýra“, jehož stroj možná lehce zadrhává tam, kde nevystačí se schématy, ale jeho účinnost je přesto ohromující.
Dunkerk