Ej, zpívajme i bez ponocného
Horňácké slavnosti jsou známé tím, že dokážou zavést své návštěvníky velmi blízko k samotné folklorní pravdě. I když letos chvílemi skřípala produkce, rozrostlo se festivalu opět publikum, píše etnograf a publicista Pavel Popelka.
Na Horňácké slavnosti jezdím už od doby, kdy jsem začal studovat etnografii, tedy od roku 1969. Své dlouholeté dojmy z nich jsem vyjádřil v knize Nech žije život živý, na které byl postaven jeden z jejich letošních programů.
„Celý rok se na ně těším, abych z nich pak mnoho dnů žil. Přitom je to každý rok stejné. Stejné muziky, stejní muzikanti, zpěváci a tanečníci, každoročně ve stejných krojích, obsah programů, který, kdyby nebylo různých názvů, bývá také podobný, a dokonce ve většině z nich účinkují stejní účinkující...“Když jsem tyto postřehy psal v roce 2002 v povídce Folklor roku 2002 po Kristu, svítil mi do toho dorůstající měsíc visící nad jevištěm a já jsem se nad děním na Strážné Hůrce ve Velkém nad Veličkou zamýšlel trochu hlouběji.
Když býval měsíc v úplňku a já na něj jako dítě s úžasem hleděl, babička mi tvrdila, že to, co na něm vidím, je král David hrající na loutnu.
Obalované L
Dorůstající měsíc je v lidové tradici dobrým znamením. A zde jako by chtěl říci, že rigoróznost zdejších slavností, vyloučení cizích prvků, zachovávání kulturní kontinuity a až puritánské lpění na čistotě krojů, hudebního a písňového stylu či fungující pokrevní rodová pouta, to vše že je záru- kou jejich jedinečné podoby, udržení regionálního kulturního archetypu, který se už nikde jinde neuchovává se zdejší úporností.
Proto není divu, že Horňácké slavnosti mají své obecenstvo, které je miluje, které se rok od roku rozrůstá, protože již poučené ví, že tady je k folklorní pravdě velmi blízko. A tak věci technického rázu, které by jinde byly neodpustitelné, se tady promíjí, protože všechno pak vynahrazuje způsob podání.
Je zážitkem přijít a na vlastní oči vidět kroj, a nikoliv kostým, slyšet obalované L (znak slováckého dialektu – pozn. red.), zkusit si zazpívat písně v horňáckých tóninách, prožít zbojnickou noc s muzikanty a poslouchat balady, které se zde zpravidla zpívají celé.
Letos, na 60. výročí zdejších slavností, mne nejvíce přitahoval pořad Břetislava Rychlíka a Petra Mičky Ej, zpívajme a hrajme, který měl být hlubokým ponorem do zdejšího folkloru, jeho historie i podstaty. Na Rychlíkovy pořady chodím rád. Má dar slova a tradiční obrazy obohacuje neotřelými režijními nápady. A ze situace, kdy něco skřípe, vlastně vždy vytěží opak, protože ji dokáže okořenit vtipem. Přiznám se, že já se vlastně na výpadky opožděných nástupů účinkujících či popletení sledu čísel vlastně těším, protože tady se vždy zdařile uplatní Rychlíkova schopnost improvizace, v níž je on nedostižný.
Navíc je mu cizí přehnaný patos, naivní sentiment, a tak zdejší rigorózní folklor dovede předkládat záživně a atraktivně i lidem, kteří by jej mohli ve svém povrchním vidění zlehčovat jako pokleslou kulturní hodnotu.
Havelka ve křoví
Horňácko svou silou dlouhodobě přitahuje všemožné kulturní osobnosti: malíře, muzikanty, spisovatele. Jeho kultura sehrála významnou roli už v době, kdy se prohlubovalo národní probuzení. Horňácko okouzlilo na Národopisné výstavě českoslovanské v roce 1895 v Praze, ještě více však přitahovalo ve svém reálném prostředí skutečného života. Okouzlen jím byl i spisovatel Vilém Mrštík.
„Improvizují jako ptáci nebeští, not ani neznají, s nimi se rodí – a nikdo je jim neučil, a přece v nich stenají, plesají, hovoří, hoří a svým peklem i andělskou čistotou rozněcují srdce všech. Všechno se v ní (v hudbě) ozývá!“napsal Vilém Mrštík v roce 1905.
A pokračoval: „Smavý vzlet i tmavý žal, jásot i bolest, milost i jed, vznešený klid i horká pěna hříchulačné krve… A ledva zaslechneš první její řez, první zakvílení smyčce, provázené plným zaklenutým hukem vířícího cymbálu, sotva zaslechneš první její tón, široký a smutný jako zpěv varhan: – neubráníš se, nohy už nemají vlády, ruce už neznají síly, jak ochromeny strnou, a do očí se derou slzy, do hrdla vzlyk, prsa se úží, útroby bolí, na rtech tají se dech…“
Postavu spisovatele Mrštíka autoři letos originálně využili coby jednoho z průvodců programem. Přitažlivě jej zahrál Ondřej Havelka, který neváhal přiznat i osobité střetnutí se zdejším folklorem, kdy jej divukrásně jurodivý hudební primáš Jarek Miškeřík neváhal coby vetřelce zvnějšku prohodit křovím. Prý ovšem tak, aby si Havelka nerozbil housle, protože těch si coby muzikant vážil. Druhého průvodce programem hrál sám Rychlík. Napomáhal Havelkovi posouvat děj, navíc ve svých partech nahrazoval výpadky inspice i doprovodné obrazové stimulace, neboť Rychlík obsah programu prohluboval i dobovými fotografiemi a filmovými ukázkami. A fundovaným slovem spatra přesvědčoval o neobyčejně hluboké znalosti zdejšího folkloru.
A teď všichni pryč
Pořad po barvitých ukázkách různých žánrů zdejšího folkloru, muzik a zpěváků měl končit troubením ponocného. Navzdory dokonale vypracovanému scénosledu a sofistikovanému režijnímu záměru se tato nahrávka v technickém zázemí nenašla, a tak režisér Rychlík si vypomohl pokynem ve smyslu: „A tak už běžte všichni pryč!“, což mu někteří měli za za zlé. Nechtějíce z různých důvodů vnímat, že on Horňácko ve své jedinečnosti, skrze připomenutí minulosti a přítomnosti znovu posunul do budoucnosti. A navíc neotřele, fundovaně, vtipně a s laskavým humorem.
Petra Mičky, který měl zase na starosti hudební stránku pořadu, si zase vážím, jak jako primáš navazuje na starou, v zásadě nepřerušenou horňáckou muzikantskou tradici a po svém ji resuscituje, neboť její původní „tvrdé“cifry začínaly povážlivě „měknout“.
Autor je etnograf, publicista a bývalý ředitel Muzea J. A. Komenského v Uherském Brodě