Salon s přerušovanou historií
Pražský má za sebou dlouhou historii. Od počátku sídlí v domě č. 9 na tehdy Ferdinandově, nyní Národní třídě. Je považován za nejstarší soukromou galerii v hlavním městě. Jeho činnost se však několikrát přerušila. Dnešní, již vlastně pátý Topičův salon provozuje od roku 2008 nezisková Společnost Topičova salonu, která tu organizuje nejen výstavy,
Topičův salon
scénu koncem padesátých a začátkem šedesátých let, jako byli Dalibor Chatrný nebo Radek Kratina.
Původní Topičův salon byl založen už v roce 1894 jako výstavní síň při nakladatelství Topič. Od počátku představoval přední umělce, jako byli Mikoláš Aleš, Luděk Marold, Alfons Mucha, Max Švabinský a další. Z generací nastupujících v prvních desetiletích minulého století určitě stojí za zmínku Jan Zrzavý, Josef Šíma, Jindřich Štyrský nebo Toyen. Za války tu vystavovaly dnes slavné skupiny: Sedm v říjnu, k níž patřili Václav Hejna, Zdeněk Seydl či František Jirou- dek, dále Skupina 42 s Františkem Grossem, Františkem Hudečkem a Ladislavem Zívrem...
Po znárodnění v roce 1949 byl dům přidělen nakladatelství Československý spisovatel, které pokračovalo ve výstavní činnosti, ale pod svým jménem. Za jeho éry se tu rovněž konalo množství nepřehlédnutelných výstav. Tady se například v roce 1962 poprvé představila skupina UB 12, jejímiž členy byli dnes známé osobnosti Vladimír a Věra Janouškovi, Stanislav Kolíbal, Adriena Šimotová či Václav Boštík. Český rozhlas tehdy vysílal zdrcující kritiku tvorby těchto mladých umělců, čímž ovšem udělal výstavě takovou reklamu, že začaly přijíždět nebývalé davy z celého Československa.
Éra galerie Československý spisovatel trvala od roku 1950 do roku 1991 a nebyla nijak zavrženíhodná. Vystavovala tu řada pro vývoj českého umění důležitých umělců, i když byl program především v době normalizace poplatný tehdejší politické situaci.
Po skončení totalitního režimu trvalo poměrně dlouho, než se podařilo činnost Topičova salonu obnovit a než se opět výstavní síň začala prosazovat v povědomí příznivců progresivního výtvarné- ho umění. Díky velkorysosti aukčního domu Art Consulting Jiřího Rybáře, který si prostor pronajal, zde může Topičův salon pořádat zajímavé výstavy zaměřené na umění současnosti i nedávné minulosti.
Ze starších osobností chci připomenout významnou grafičku a autorku experimentálních objektů Alenu Kučerovou nebo Otakara Slavíka, který byl po podpisu Charty 77 nucen se vystěhovat do Vídně, kde pak ovšem nalezl nový domov. Vystavovala tu kladenská malířka Jitka Válová, jež se spolu se svou sestrou výrazně prosadila až po skončení komunistického režimu. Na řadu přišly i malířky a konceptuální umělkyně Olga Karlíková nebo Zorka Ságlová, které rovněž za normalizace takřka nesměly vystavovat. Z těch poněkud mladších je třeba se zmínit o výstavě Ivana Ouhela, člena volného sdružení 12/15 Pozdě, ale přece. Přínosná byla výstava zajímavého brněnského malíře Petra Veselého, který byl v Praze známý spíš jen v řadách odborníků.
Působivé byly výstavy Svatopluka Klimeše, Marie Blabolilové, Josefa Žáčka, Margity Titlové Ylovsky, kteří vstoupili na českou výtvarnou scénu v sedmdesátých a osmdesátých letech. K nejmladším umělcům z Topičova salonu patří Míla Preslová, Lubomír Typlt nebo Zbyněk Sedlecký. O velkorysosti Společnosti Topičova salonu svědčí, že se tu výstavou Nadi Plíškové připomnělo 65. výročí otevření galerie Československého spisovatele.