Právo na rozdupání

Turismus se leckde stává hrozbou

Islanďanům se nelíbí, v jaké míře turisté okupují jejich zemi, a chtějí s tím něco dělat, ostatně podobně jsou na tom mnohá italská města, zakazují kdeco od selfie tyčí po kufry na kolečkách. Společným jmenovatelem těchto zákazů je bezvýchodnost situace. Středověké město s šedesáti tisíci obyvateli nemůže přežít příštích sto let, pokud jej ročně „navštíví“desítky milionů turistů, to z něj zbudou buď znovu vystavěné kulisy a budou parodií města, nebo hromada rozšlapaných trosek.

Mají roupy, protože nevědí, co s penězi, řekne skeptik a poukáže na fakt, kolik turismus ročně přispěje na HDP a kolik místní obyvatelé díky němu utrží peněz. Jenže HDP není všechno. Jste-li obyvatel nějaké lokality a patriot zároveň, relativní zchudnutí pro vás znamená menší nebezpečí než zkáza rodného kraje. Ostatně ochranu přírody a s ní omezený přístup člověka do spousty lokalit respektujeme celkem bez řečí, víme, že to přírodě prospívá. Horní tok Vltavy, například, nesmí a nebude vypadat jako dálnice pro loďky, což zpochybňuje málokdo.

Na druhé straně se budou mnozí z nás ohánět právem na cestování a diskriminací: jak k tomu přijdu já, že se nesmím za své peníze roztahovat, kde chci. V tom je ten vtip. Jsou-li lidská sídla lokalitami jedinečnými a stojí-li obyvatelům jejich ochrana za to, zákazy budou sílit a bude jich čím dál víc. Možná časem některá města začnou vybírat nějakou formou mastné „vstupné“nebo zavedou kvóty na turisty, nikoli s primárním cílem zisku, ale podstatné redukce návštěvníků. Opak znamená smířit se s rolí komparzu ve hře na normalitu. Nebo si snad někdo myslí, že se dá žít v lunaparku? Časem se třeba ukáže, že turisty milují jen tam, kde je jich méně. Martin Zvěřina