Klíčové slovo má mít přímo volený primátor
Politolog Pavel Šaradín už mi tedy ve své odpovědi na mou reakci na jeho článek nevyčítá, že chci silného a přímo voleného starostu a primátora, vyčítá mi, že chci rušit obecní a městská zastupitelstva ( Stále nejasná přímá volba, LN 17. 7.). V mé knížce, která nastiňuje některé dlouhodobé vize pro tuto zemi, ale nikde nepíši, že chci rušit obecní a městská zastupitelstva.
V našem současném systému je starosta nebo primátor pouze jedním z členů rady, řídí zasedání rady a je jakousi tváří navenek, ale nemůže mít žádnou svoji agendu, a pokud ji má, tak ji vlastně nemůže uskutečnit. Nemůže prosadit nic, co měla jeho strana nebo on jako její lídr ve svém programu. Koaliční kompromis, který je komplikovaný na státní úrovni, je na obecní aměstské úrovni úplně nesmyslný. Vede k neprůhlednému systému, k nezodpovědnosti. Voliči nejsou schopni kompetentně posoudit, kdo co slíbil, kdo co nesplnil a kdo je vlastně za co zodpovědný. Kdo se zavázal postavit za tolik a tolik a do tehdy a tehdy vnější nebo městský okruh? Novou trasu metra? Jak se mají splácet účty voličům? Proč asi není jasné, kdo co splnil a nesplnil? V našem systému se utváří tak leda úrodná půda pro neprůhledné kšefty a korupci.
Proto navrhuji, aby klíčové slovo měl přímo volený primátor, který sám bude jmenovat šéfy odborných sekcí, a to z řad úředníků a expertů, které si sám vybere. Přestane fungovat nesmyslný systém, že jeden politický radní z jedné koaliční strany má na starosti dopravu, další radní z jiné strany kulturu a další radní rozvoj města. A že jim do toho primátor vlastně nemůže potom mluvit.
Moje vize je, že primátor mluví do všeho a své podřízené úředníky a experty – kromě kontrolních orgánů – řídí. Když to dělá špatně, může být vo- liči odvolán (debatujme o tom jak, jaký postup zvolíme) nebo prohraje příští volby. Voliči pak povolají někoho dalšího, může si to vyzkoušet někdo jiný.
Jak jsem již upozornil, líbí se mi systém, který funguje ve městě New York. Proti starostovi stojí městská rada, která je ale legislativní, nikoli exekutivní orgán, je tedy spíše podobná našemu zastupitelstvu. To schvaluje městem navržený rozpočet a různé vyhlášky a regulace. Starosta ale může rozhodnutí zastupitelstva vetovat a to pak musí hlasovat kvalifikovanou většinou.
Je třeba se ale zamyslet také nad počtem zastupitelů. Třeba taková Praha s rozpočtem 65,2 miliardy Kč jich má 65, více než desetkrát větší New York s rozpočtem 2006,3 miliardy Kč, ten si vystačí pouze s 51 zastupiteli.
Stačilo by bohatě, kdyby si v každé pražské městské části voliči vybrali jednoho zastupitele do celoměstského zastupitelského sboru. A v jiných městech by to bylo obdobné. New York je inspirativní i z jiných důvodů. Sestává z pěti městských částí, tzv. boroughs, tedy například Queens, Brooklyn apod. Každá městská část má svého přímo voleného prezidenta a zhruba deset zastupitelů, kteří pracují jak v celoměstském zastupitelstvu, tak v radě svého prezidenta konkrétní městské časti. Jiné volené zastupitele New York nemá.
Ten nepoměr mezi 51 zastupiteli v desetkrát větším New Yorku s počtem obyvatel 8 537 673 a Prahou, kde máme 1 280 508 obyvatel a která má v součtu – tedy spolu s 57 městskými částmi – takřka 1200 zastupitelů, je dramatický a do očí bijící.
Samozřejmě, že se zavedením přímé volby a snížením počtu zastupitelů nevyřeší vše, to ale ani netvrdím. O redukci byrokratické zátěže, kterou zmiňuje Pavel Šaradín, píši na jiných místech své knihy.
Primátor mluví do všeho a své podřízené úředníky a experty – kromě kontrolních orgánů – řídí. Když to dělá špatně, může být voliči odvolán nebo prohraje příští volby.