Rtuť, vášeň, rozmazlené děcko
Marie Pospíšilová, dcera kováře z Karlína, byla krásná, talentovaná a temperamentní a pražské publikum jí leželo u nohou. Spory, které měla s vedením Národního divadla, byly zaviněné jistě i její svéhlavostí a přílišným sebevědomím, ale víc rozumu měl prokázat ředitel František Adolf Šubert, který nebyl ochoten reálně zhodnotit situaci a projevit i trochu empatie k impulzivní herečce. Nakonec ji tyto okolnosti z českého divadla vyštvaly, definitivně odešla hrát do Německa. Zemřela v bavorském Tegernsee v roce 1943 jako Maria Pospischil, provdaná von Hirschberg. Ředitel Deutsches Theater v Berlíně tehdy pronesl – byla to vynikající německá herečka z milosti pražských měšťáků. Marie, rodným jménem Vondřichová se narodila v roce 1862, už v patnácti utekla k divadlu, vydala se ke kočovné společnosti Josefa Emila Kramueleho, která ale koncem sedmdesátých let již byla v úpadku. Hrála pod jménem prvního manžela své matky a potkala tam také svou velkou lásku Eduarda Vojana. Spolu pak přešli do společnosti Františka Pokorného, která byla dramaturgicky kvalitní a dobře herecky obsazená. Společnost hrála na venkově, v Plzni, podnikala velká turné po Moravě.
Láska s Eduardem Vojanem
Pospíšilová s Vojanem často hrávali milenecké páry, ovšem Vojan považoval pobyt u Pokorného za přestupní štaci a usiloval o angažmá v Prozatímním divadle. Vztah s Marií se kalil, doprovázely ho žárlivé scény, rozchody a návraty. Pokorný si uvědomoval, že kalamitní poměr nepřidá souboru na klidu. Evidentně stál víc o Vojana, ale mladé herečce nechtěl ublížit. Upozornil na ni ředitele Prozatímního divadla Jana Ne- V neznámé roli z 80. let 19. století.
pomuka Maýra a připomněl také nedávné nadšené hodnocení jejího herectví Františkem Kolárem. Vše dopadlo dobře a osmnáctiletá herečka se stala členkou Královského zemského divadla v roce 1880, za nezletilou umělkyni musela podepsat smlouvu její matka.
V Prozatímním divadle hned zaujala, hrála Luisu v Schillerových Úkladech a lásce a Jan Neruda jí předpovídal skvělou kariéru a nemýlil se. Po otevření Národního divadla její popularita stoupala, byla miláčkem publika, dařilo se jí v rolích francouzského repertoráru, ke kterým seděl její živý temperament a šarm. Pospíšilová ale měla ambice hrát velké tragické hrdinky a to, že si chtěla diktovat role, bylo nejspíš prapůvodem všech sporů. Podporoval ji tehdy ani ne čtyřicetiletý režisér Antonín Pulda, rovněž talentovaný a ctižádostivý, to on objevil a pěstoval její tragický talent. Ovšem, jak se konstatuje v publikaci Národní divadlo a jeho předchůdci, zvykl si na svou nepostradatelnost v činohře Prozatímního divadla a v Národním se nedokázal podřídit autoritě ředitele Šuberta a dramaturga Stroupežnického. Pospíšilová si mnoho tragických rolí v Národním nezahrála, ale třeba její titulní role v dramatu Victora Huga Marion Delorme byla velmi ceněná. Jaroslav Kvapil vyzdvihoval její kvality, psal o ní jako o skvělém zjevu a spanilé Marii, ale také poznamenal, že z její výbojnosti šla až hrůza, že by nejraději zhltla všechny role sama. Dramaturg Stroupežnický, který si vedl osobní kartoté- ku herců, si k Pospíšilové trefně připsal – rtuť, vášeň, rozmazlené děcko.
Co se odehrálo za dveřmi ředitelny
Velký konflikt s ředitelem Šubertem už byl na dohled, Marie jedny role žádá, druhé odmítá. Vyměňují si dopisy a totální rozkol odstartuje obsazení francouzské novinky Majitel hnutí. Chtěl ji režírovat Pulda, který hru již nastudoval a hlavní ženskou roli Claire hrála Pospíšilová v Brně s Vendelínem Budilem. Šubert ale rozhodl po svém, režii svěřil Jaroslavu Seifertovi a roli dostala Marie Bittnerová, jeho oblíbenkyně. Následoval výbuch emocí a návštěva dotčených umělců v ředitelně, o jejímž průběhu nikdo z aktérů nepro- mluvil. Konflikt je například vylíčen v knize Čtení o Národním divadle. František Kožík, který v beletrizované formě vypráví o českých herečkách v knize Devět Ofélií ovšem fabuluje, že Šubert tehdy Pospíšilové vytkl, že je nespolehlivá a že on odpovídá za disciplínu v souboru. Pospíšilová se prý chystala dát mu políček, ale pohotový ředitel nastavil loket...
Ať se za dveřmi ředitelny odehrálo cokoli, Pospíšilová dala výpověď, poté ji rozepsala na letáky, jež nechala rozházet na premiéře Majitele hutí. Namimořádné schůzi správního výboru na Silvestra 1884 (sic!) pánové rozhodli, že herečku potrestají okamžitým vyhazovem, což postihlo i Puldu. Ten se později ještě v klidu snažil věc napravit, Pospíšilová nabídla, že bude vystupovat bez honoráře, ale Šubert byl neoblomný. Oba pak z Prahy odjeli a působili v cizině.
Marie nejprve absolvovala turné v Polsku a v srpnu 1885 vystoupila v německém Stavovském divadle v titulní roli Schillerovy Panny Orléánské. Obrovský úspěch jí čeští vlastenci neodpustili, byla označena za zrádkyni národa. To, co jiným prošlo, jí nikoli. Dostala nabídky na prestižní německé scény a získala angažmá v Deutsches Theater v Berlíně. Hrála pak ještě v Drážďanech, Hamburku a ve vídeňském Burgtheatru. V německém prostředí ztvárnila řadu závažných rolí světové klasiky a vyzrála v oslnivou heroinu.
České publikum na ni nezapomnělo, chtělo, aby se vrátila. Bez vědomí ředitele Šuberta (ten si alibisticky vzal dovolenou) ji v roce 1885 správní rada Národního divadla pozvala k sérii pohostinských představení. Marie Prahu uchvátila zejména kněžnou Fedorou v Sardouově stejnojmenné hře i Magdou v Sudermannově Domově. Byla to hojně probíraná událost kulturního života, znovu se objevily výtky, že Pospíšilová zradila národní věc. Publikum bylo nadšené, i když část se zprvu snažila herečku skandalizovat. Viktor Dyk psal, že během představení Fedory chvílemi vítězil sykot, chvílemi potlesk, ale pak vypukly ovace.
Úspěch hostování skončil nabídkou pětileté smlouvy ze strany intendatury. Pospíšilová šla pak sama navštívit ředitele Šuberta, který byl už zpět z dovolené. Podle Kvapila nedokázala strávit chlad, který z jeho chování čišel, smlouvu roztrhala a odešla navždy k německému divadlu. Svou úspěšnou hereckou dráhu – je považovaná za významnou německou divadelní herečku – završila v roce 1907 v Hamburku, v letech 1909-13 byla ještě ředitelkou německého Městského divadla v Ústí nad Labem.
Osudy herečky Marie Pospíšilové jsou dokladem přepjatosti domácího divadelního prostředí. Ukazují, jak osobní nevraživosti, herecká řevnivost a nezřídka i despotické manýry ředitelů měly na přelomu 19. a 20. století velký vliv.
Příště: Julie Švamberková