Naivita ve službách dobra
Finský filmařský veterán Aki Kaurismäki v angažovaném snímku Druhá strana naděje rozvíjí levicový sen o uprchlících bez vyznání, sociálně odpovědných podnikatelích a společenství lidiček, kteří nenechají bližního bez pomoci.
Příliv uprchlíků do Evropy už inspiroval řadu uměleckých děl: nejčastěji v jejich tvůrcích rozeznívá sociální strunu a vede je ke snaze angažovat se ve prospěch lidí, kteří opustili své domovy (či to, co z nich zbylo) a vydali se hledat štěstí v západní Evropě. Z takových děl vyzařuje vědomá či podvědomá touha přebít negativní obraz uprchlíků, který často podávají zpravodajská i sociální média. Proto někteří umělci předkládají svému publiku reverzní obraz, kde neexistuje negativní postava (či třeba jen vlastnost) uprchlíka a vše zobrazené zapadá do ideální představy o tom, co je v současné komplikované situaci dobré a co špatné.
Přesně takový je snímek Druhá strana naděje, s nímž Aki Kaurismäki soutěžil na letošním Berlinale a získal tam cenu za režii (podle mnohých měl ovšem dostat přímo Zlatého medvěda). Svět je tu rozdělen jednoznačně. Ústřední kladnou postavou je syrský uprchlík Khaled (Sherwan Haji), který přicestoval do Finska v hromadě uhlí poté, co jej v Gdaňsku pronásledovali neonacisté. Už týdny křižuje po Evropě a zoufale hledá svou sestru, jež semu ztratila v chaosu způsobeném maďarskými pohraničníky.
Jako z Rychlých šípů
K tomu, aby se stal jeho spoluhráčem, pak za finské starousedlíky směřuje postarší podnikatel Wikström, který opouští manželku (ta ve výmluvné zkratce odehraná scéna je skutečně mistrovská) i svůj dosavadní obor, v pokeru vyhraje základní kapitál a koupí si omšelou restauraci – takovou, jakou známe z filmu Mraky odtáh- Ze Sýrie k polárnímu kruhu.
ly – i s personálem. Navzdory tomu, že na jídelním lístku je jen jedna, a ještě podivná položka, zaměstnává restaurace servírku, kuchaře a portýra: zkrátka proto, že je to tak starosvětsky milé. (Pravicového voliče budou v tu chvíli v kině křísit.)
Nový majitel Wikström si ty hodné outsidery ponechá a přibere si k nim ještě Khaleda, kterého najde schovaného u svých popelnic – Syřan totiž nedostal azyl, přestože v Aleppu, odkud pochází, přišel o střechu nad hlavou i o většinu příbuzných. Je to seznámení jako z Rychlých šípů: Wikström s Khaledem si nejprve dají ze vzájemných obav do nosu, ale záhy nato jsou z nich dobří přátelé.
Do společenství dobra patří také ještě třeba pouliční muzikanti, irácký uprchlík Mazdak, s nímž se Khaled potká při čekání na azyl, samozřejmě Khaledova sestra a také skvělá afghánská rodina, která se jí při jejím bloudění po Evropě ujala a prakticky si ji osvojila. Khaled se (v souladu se zbožným přáním západoevropské levice) vzdal Proroka a jakýchkoli bohů hned poté, co mu kdosi, mohla to podle něj být kterákoli ze stran, třeba Američané, vybombardoval domov.
Hygienici na ose zla
S Iráčanem Mazdakem pije Khaled pivo a se svou sestrou víno, takže jaképak strachy z problematické integrace. Té stojí v cestě jen pomyslná liga zla, již tvoří kontroloři hygienických předpisů, fašističtí domobranci, kteří Khaleda neustále pronásledují a sadističtí úředníci, kteří místo udělení azylu Khaleda vyhostí (a hned po tomto sdělení jej pro jistotu vsadí do želez).
Výsledné dílo má podobnou hodnotu jako scéna, v níž se Wikströmův personál převleče do kimon, poprvé v životě vyrobí suši a rázem přiláká do restaurace autobus plný Japonců. Někomu to může připadat vtipné (nebo dokonce skvěle natočené) a celý Kaurismäkiho film hluboce pravdivý, ale mimo režisérův svérázný a bohužel už poněkud vyčerpaný svět bude tahle naivní báchorka fungovat dost těžko.
Druhá strana naděje