Obdivujeme váš smysl pro humor
Julia Różewiczová (* 1982)
Julia Różewiczová patří mezi nejpilnější propagátory současné české literatury v Polsku. Ve Vratislavi má nakladatelství Afera, kde vydává knihy Kateřiny Tučkové, Petry Soukupové, Emila Hakla nebo Petra Šabacha. Na svém kontě má na pětadvacet knižních překladů a cenu časopisu Literatura na Świecie (2014) udělovanou za výjimečný překladatelský výkon.
LNV polštině vyjde ročně kolem dvaceti knížek české literatury. Kde se bere takový zájem? Notabene u Poláků, z nichž dvě třetiny skoro vůbec nečtou…
Mám dojem, že poslední vlna módního zájmu o Česko se zdvihla v roce 2006 díky Szczygiełově knížce Gottland. Ale možná se pletu, my jsme vás měli rádi odjakživa. Navíc máme v Polsku mnoho dobrých překladatelů z češtiny, jsme si geograficky blízko, máme rádi českou kulturu a obdivujeme váš smysl pro humor. To všechno asi funguje dohromady a výsledkem je přízeň čtenářů a zájem nakladatelů. Ano, dvě třetiny Poláků údajně nečtou, ale pořád zbývá třináct milionů těch, kdo čtou. A to bohatě stačí, aby se každoroční nabídka českých knih prodala. Je jich málo – ve srovnání s překlady z angličtiny (těch je ročně asi čtyři tisíce) nebo z němčiny a francouzštiny (těch je přes pět stovek). Máme v Polsku takzvané čechofily. Ti čtou všechno, co vyjde.
LN Nejpopulárnějším českým autorem v polštině je Bohumil Hrabal. Proč právě on, a ne třeba Kundera, Havel, Čapek, Hašek?
Hašek je v Polsku taky velmi populární. Švejka četlo určitě více Poláků než Hrabala. S tím Hrabalem je to podle mě trochu podvod: lidé říkají, že ho milují, aniž by ho doopravdy četli. Když například prodávám českou literaturu na stánku na knižních veletrzích, každý druhý zákazník říká, jak má Hrabala rád, ale většinou není schopný uvést přesně názvy jeho knížek až na Ostře sledované vlaky a Obsluhoval jsem anglického krále. Takže Hrabala známe hlavně z filmů natočených podle jeho předlohy. Ale možná to podvod není, možná nám ten jeho geniální hospodský magický prostě přirostl k srdci. realismus
LN Prorazila jste hlavně s Petrem Šabachem, vydala jste mu v překladu už pět knížek. Je na něm něco hrabalovského?
To tvrdí polští recenzenti, já spisovatele srovnávám nerada. Mně přijde každý autor, kterého vydávám, výjimečný. A bylo by nespravedlivé tvrdit, že se v Polsku daří jen Šabachovi. Dobře se vede třeba úplně „nehrabalovským“Žítkovským bohyním Kateřiny Tučkové, knihám Petry Soukupové nebo dětské literatuře, jako jsou Licho- žrouti nové. Pavla Šruta a Galiny Miklí-
LN Co vás přitáhlo k literatuře? Šla motivace z rodiny? Mám na mysli vašeho dědečka Tadeusze Różewicze, básníka a dramatika, známého z řady překladů v češtině.
U nás doma se hodně četlo, ale nenapadlo mě, že se budu literaturou živit. Natož aby mě k tomu nutil děda, který moc dobře věděl, jak je literatura „zisková“branže. Diplomku jsem psala z jazykovědy, ne z literatury. Pak mě to ale nějak zasáhlo. Geny neošidíte. Vystudovala bohemistiku na univerzitě ve Vratislavi. V roce 2011 založila nakladatelství Afera, které se orientuje především na současnou českou literaturu. Do polštiny přeložila např. pět knih Petra Šabacha, trilogii Lichožrouti Pavla Šruta a Galiny Miklínové, tři knihy Petry Soukupové, dvě knihy Jana Balabána, ale i tituly Romana Cílka nebo Václava Klause.
To nevím, nemyslím si, že by polští politici četli knížky od undergroundových nakladatelů české literatury. Můžu říct, jak reagují čtenáři. Samozřejmě se čas od času stane, že někdo na veletrhu nebo v recenzi zmíní, že ten název je vulgární nebo že by se v knížce pro děti neměly objevovat cigarety a pivo. Taky jsem musela cenzurovat citylighty s reklamou na Hovno hoří, ale to bylo ještě za minulé vlády. Většinou jsou reakce dobré. Myslím, že polští čtenáři mají českou literaturu rádi právě proto, že se to tam nehemží bohem a patriotickým patosem a že je psaná s nadhledem, který nám Polákům možná občas chybí.
LN Afera je malé nakladatelství, v podstatě one-woman podnik. V čem má malý nakladatel výhodu oproti těm velkým s tradicí a kapitálem?
Vydáváme pár knih do roka, takže máme čas a chuť se každé publikaci věnovat, osobně se postarat o propagaci, prodej. Malý naklada- tel každou svou knížku dobře zná. Je to nejvíc vidět na veletrzích, kde malí nakladatelé umějí poradit jako nikdo. Když nakladatel vydá dva tisíce knih za rok, není osobní angažovanost možná. Když nám píše recenzent, bloger, čtenář, odpovíme mu hned, máme s lidmi, včetně autorů, osobnější vztahy, ten, kdo nás kontaktuje, cítí, že na druhé straně je živý člověk, ne automat nebo znuděný chlap, který dostává tisíc mailů denně a odpoví za měsíc nebo vůbec. Když to řeknu pateticky a banálně, vyhráváme láskou k tomu, co děláme.
LN Vystudovala jste bohemistiku ve Vratislavi. Máte přehled, jak je na tom polská bohemistika dnes?
Mívám v nakladatelství studentky z vratislavské bohemistiky na stáži, jsem v porotě Ceny Susanny Roth, kde mi projde rukama ročně minimálně pětadvacet překladů od mladých bohemistů, letos jsem pro ně vedla překladatelský seminář – takže nějaký přehled mám. Studenti určitě jsou, zájem také, o učitelích bych alemluvila nerada, protože těch současných znám málo a ti, kteří učili mě, už na univerzitě nejsou. Kdyby se polská bohemistika měla špatně, určitě bychom neměli tolik dobrých mladých překladatelů. Těch dvacet českých knih ročně musí někdo přeložit. A jsou to i skvělí mladí bohemisté.
LN Učit by vás nebavilo?
Ne, akademický provoz mě nelákal nikdy. Nesnáším teoretizování, ráda jednám. Ráda pracuji s knihou, čtu, překládám, starám se o propagaci, prodej. Ale přednášky, psaní obsáhlých referátů, odborné konference – ne, to by mě vůbec nebavilo. Navíc si pamatuji, jak jsme se chudákům učitelům na škole posmívali. Učitel je hrozně nevděčná profese.
Autor je literární a výtvarný kritik, zaměstnanec oddělení literatury a knihoven MK ČR