Politika za diskontní cenu?

Není důvod přehánět obavy, které vyvolává Tomio Okamura. Ale nelze ho ani podceňovat

Hayato Okamura, bratr předsedy strany Svoboda a přímá demokracie (SPD) Tomia Okamury a zároveň rovněž kandidát v nadcházejících parlamentních volbách, ovšem v dresu KDU-ČSL, zveřejnil nedávno na svém facebookovém profilu dosti alarmující prohlášení, jež na sociálních sítích přirozeně vyvolalo pozornost: „Bojím se, že Tomio spolupracuje s Putinovou vládou na rozložení Evropské unie – a na svém budoucím uchopení moci v České republice s ruskou podporou. Se mnou vůbec nemluví. Chcete-li, zkuste se ho na to přímo zeptat. A věřící přátele a čtenáře prosím o modlitbu.“

Pár dní předtím Tomio Okamura oficiálně zahájil volební kampaň. A byť se obavy, že by zde převzal moc, zdají přehnané, předsedu SPD není radno podceňovat, zvláště když poslední průzkumy dávaly jeho straně již přes pět procent, a tedy velkou šanci na vstup do sněmovny.

Úsvit je mrtev, ať žije SPD

Když se v roce 2015 rozpadal Úsvit přímé demokracie, hvězda Tomia Okamury zdánlivě začínala zapadat. Vždyť příčinu rozkolu tvořil boj o stranickou kasu, přičemž Okamura si ji evidentně chtěl „uhamounit“pro sebe. Mohou voliči Úsvitu nadále Okamurovi věřit jeho tažení proti elitám, proti politické třídě, portrétované jako mafie držitelů dobře placených korýtek? – zněla logická otázka. Očividně mohou, poněvadž mají krátkou paměť. A skoro nikomu z nich též nepřipadalo divné, proč zrovna organizace nazvaná Úsvit přímé demokracie zároveň drží rekord, pokud jde o počet členů české parlamentní strany. Rekord směrem dolů, kdy devět členů Úsvitu již skoro vešlo do politologických učebnic.

Tomio Okamura sice ztratil kontrolu nad původním Úsvitem, leč pokusil se o comeback. Založil stranu Svoboda a přímá demokracie a začal dobývat ztracená procenta zpět. Jeho repertoár je vlastně pořád stejný: přímá demokracie, odvolatelnost politiků, stop „diktátu Evropské unie“i domácímu politickému establishmentu, boj s islámem a s migrací.

Hesla o přímé demokracii či odvolatelnosti politiků jsou nejen u nás docela přitažlivá pro voliče spíše s nižším vzděláním i nižšími příjmy, kteří cítí odcizení vůči etablovaným strukturám. Přímou demokracii vnímají jako potenciální hůl na zavedené a úspěšné, ovšem pokud se jim naskytne příležitost ji skutečně využít, třeba v nějakém místním referendu, obvykle zůstanou trčet doma. Uvedené voličské skupiny lze pak poměrně snadno mobilizovat i odporem k přistěhovalcům.

A byť o jejich přízeň usiluje řada jiných, nejde jim to tak dobře jako Tomiovi. Ostatně, ze srovnání „postokamurovského“Úsvitu a nového Úsvitu neboli nynější SPD pěkně vyplyne význam role osoby lídra, zejména u populistické strany. Zcela nepřekvapivě je zcela zásadní. Veterán z Afghánistánu Miroslav Lidinský, jenž Okamuru v čele Úsvitu vystřídal, zůstal předsedou zcela formálním a prakticky neviditelným. Jako faktický vůdce fungoval předseda poslaneckého klubu Marek Čer- noch, který však působil dojmem tichého slušného hocha, milého introverta s poněkud radikálnějšími názory. Není divu, že nakonec z hnutí Úsvit – Národní koalice (tak se jmenuje od roku 2015) vystoupil a vzdal se i snahy o obhajobu poslaneckého mandátu. Černochovi prý vadila jednak rezignace Úsvitu na samostatnou kandidaturu (jež by mu stejně mnoho štěstí nepřinesla), jednak jeho spolupráce s vyloženě extremistickými formacemi, zejména Národní demokracií Adama Bartoše.

Totéž co jiní, ale bez obalu

Tomio Okamura v sobě zkrátka má něco, co část voličstva magicky přitahuje – jakýsi svérázný temný magnetismus, jenž se vzpírá racionálnímu popisu. A dovede být velmi úspěšný i na sociálních sítích, jeho osobní stránku na Facebooku sleduje okolo čtvrt milionu lidí. Mimochodem, stránku Andreje Babiše jen přibližně 130 000, prezidentskou stránku Miloše Zemana ani ne 100 000, stránku Miroslava Kalouska něco přes 40 000, Petra Fialy zhruba 25 000, tedy desetina Okamurova počtu, Lubomíra Zaorálka 7500. Tomio Okamura přitom z technického hlediska nedělá nic moc navíc, než co může dokázat každý běžný občan na svém „Fejsbůčku“(včetně selfíčka s Nohavicou), facebooková TV Okamura je v podstatě na úrovni „home video“. Samozřejmě, počet sledujících jde uměle navýšit, avšak sledovanost Okamurova Facebooku určitě koreluje s růstem popularity SPD i s předním místem, jež Okamura zaujímá v žebříčcích důvěryhodnosti politiků. (V červnovém průzkumu společnosti SANEP dokonce vedl.)

Okamurova důvěryhodnost patrně zčásti plyne ze skutečnosti, že vlastně žádné přímo extremistické názory nehlásá, programově v podstatě nabízí podobné zboží – kritiku EU a migrace, přímou volbu skoro kohokoli kamkoli – jako některé serióznější politické firmy, pouze takříkajíc bez obalu. V okamurovském provedení ho koupí cca sedm procent voličů, daleko horší ale je, že v jemnějším papíru s mašlí drtivá většina z nich.