Nejdu se do hor zabít, život mám rád
Tvrdí horolezec Marek Holeček, který před pár dny zaujal celý svět svým prvovýstupem na slavný Gašerbrum I Zastánce prvovýstupů
Minulé pondělí se elitnímu českému horolezci Marku Holečkovi a jeho spolulezci Zdeňku Hákovi podařil prvovýstup jihozápadní stěnou osmitisícovky Gašerbrum I. Holečkovi se to povedlo na pátý pokus. „Lidé mi říkají, že zbytečně tahám čerta za ocas, že je to nesmysl, nejde to udělat. Ale ten, kdo to tvrdí, je člověk s malou představivostí, vůlí se s něčím poprat. Já jsem samozřejmě věděl, že to jde udělat, jen jsem měl nejistotu, jestli to dokážu já. A na to jsem teď našel odpověď,“řekl horolezec.
To, že se nám dvěma Čechům povedlo po dvaceti sedmi letech vylézt alpským stylem na osmitisícovku, to je jen navázání na tradici českého lezení u nás. Tyhle věci se nerodí jen tak zničehonic. I ve světě se to bere jako hit sezony, což je dáno tím, že jarní sezona nebyla moc dobrá, v Nepálu ani Pákistánu to nebyl žádný zázrak. Uvidíme, kdo s čím přijde na podzim. Že se podařilo udělat zrovna tenhle osmitisícový kopec, který má takovou gloriolu a velkou sledovanost, to je samozřejmě zásah do černého. Když jsem udělal menší kopce, lidé u nás to vnímali jinak, třeba v alpských zemích mají sledování propracovanější, vědí, že i menší kopec může znamenat větší výkon.
Spousta lidí už se mnou dřív žilo nějaký příběh, teď se tu ale probudila určitá vlna zvědavosti, co za tím stálo. Ten příběh měl posloupnost pěti pokusů vyjít na Gašerbrum vlastní cestou. Lidé mi říkají, že zbytečně tahám čerta za ocas, že je to nesmysl, nejde to udělat. Ale ten, kdo to tvrdí, je člověk smalou představivostí. To, že se to podařilo, je výslednice dlouhodobého procesu. Toho, co jsem vylezl za posledních třicet let. Když dá příroda svolení a protne se to s vašimi znalostmi, tak hurá, výsledek se dostaví.
Vybral jsem si Krásnou horu, což je Gašerbrum v místní řeči Balti. Pak mě zajímalo, kdo tam byl a kudy se tam dostal. To je nejdůležitější věc, kterou člověk zjišťuje, pak teprve může vědět, jestli má o tu horu vůbec zájem. Vůbec není důležité se dostat nahoru, já už jsem na té hoře jednou byl, důležité je, jak se tam dostanete. Tahle hora nedotčená určitě nebyla, byly tam před více než třiceti lety dvě postavy z Polska, Jerzy Kukuczka aWojciech Kurtyka. Tohle byli první dva bouráci, kteří se o tu horu pokusili. Shodou okolností a náhody z toho museli vycouvat, zdrhnout a už se tam nikdy nevrátit.
Na neúspěších, ať už svých vlastních nebo předchůdců, se dá stavět, pokud ta cesta měla nějaký smysl. Neúspěch je můj hnací motor, a ne něco, co by mělo odrazovat. Takže když se to tehdy nepodařilo jim, pořád jsem si musel říkat: Mám na to já? Dorostl už jsem do toho psychicky i fyzicky? Ale pak jsem si řekl: Jo, vždyť je to hezký, mám na to, tak proč to nezkusit. Kdo nic nezkusí, sice nic nezkazí, ale já rád zkouším nové věci. Na druhou stranu tam nejdu s tím, že se tam jedu zabít, svůj život mám rád. Nechci někoho ohromit, ale užít si to,
Síla života je náramná věc. Jsou s ním spojené veselé věci při narození i ty smutné při smrti. Je děsivý okamžik být účastníkem něčeho, co je takhle tragické, jako vidět umřít někoho blízkého. Byl to obrovský zásah do mé psychiky, ale nechat se tím nějak limitovat, to by znamenalo, že chci přestat žít. Ale já nechci přestat žít, na to je život moc krátký, nechci pořád něco obcházet. Řekl jsem si: Úmrtí je nějaká součást mého konání, za smrt vů- bec nemůže kopec, ale naše troufalost. To, že děláme chyby, je dennodenní proces. Člověk musí mít kliku ve všem, co dělá, bez ní nejde, aby byl ve všem úspěšný. Nenechám se tou hroznou věcí nijak zaseknout, já ty věci dělám s nějakým uvědoměním, že můžu věci změnit. Že si můžu svůj osud změnit sám. Není to hokus pokus, že bych to tam na ten kopec bez rozmyslu plácl. Na to mám svůj život moc rád a to bych se na to lezení mohl vyprdnout.
Počasí je koktejl. Každý počítá s tím, že bude hezky, ale tak to není. Je to loterie, sezona je kvůli němu buď úplně parádní, nebo úplně zkažená. Na Gašerbrum třeba letos před námi vůbec nikdo nevylezl. Kdo na tuhle lote- rii nepřistoupí, vždycky bude odjíždět z Himálaje se špatnou náladou. Když tam jedu a kvůli počasí se to nepovede, vždycky si vezmu z té cesty nějakou dobrou zkušenost. Mám na triku jeden nápis, který to vystihuje: Nejhorší den na horách je pořád lepší než nejlepší den v kanceláři. Když nejsme nijak zdravotně limitováni, každý máme volbu. Někdo rád tráví čas zavřený v kanceláři, někdo ho rád tráví na horách.
Na vrcholu Gašerbrumu jsem v legraci říkal, že už nikam nepůjdu. Ale s největší pravděpodobností už na tenhle kopec nepolezu, nevím, co by mě tam hnalo.
Na horách je nesmírně důležité naučit se hospodařit s fyzickými silami. To se člověk učí celý život a já se to naučil od starších a zkušených lezců. Teď už jsem se dostal do té kategorie já, už znám proces, jak se silami dobře naložit. Může se ale samozřejmě stát, že se něco vymkne z ruky. Nahoře si nehrajete s nějakými jistotami, moc variant, jak zabrzdit, tam není. Naučit se vnímat své tělo a donutit ho poznat, co od něj hlava potřebuje, to je otázka zkušenosti. Musíte se naučit odpočívat v jakoukoliv chvíli, kdy na to máte čas. To je stejná povinnost jako umět lézt po horách. Průšvih nastane tehdy, když už nemůžete, to už je totiž pozdě na to zmizet pryč.
Já rád lezu takzvaně s holou řití, tedy s co nejmenším supportem. A to jak na sobě, tak s podporou lidí kolem. Bez materiálu jsem rychlejší, účinnější, nestavím si na horách nějaké berle, o které se po cestě zpátky opřu. Tím, že lezu s málem, se hodnota výkonu podle mě násobí. Jakmile si nechám vyšlapat celou cestu nahoru někým jiným, pak je to devalvace výkonu. Dostávám se tak pod úroveň prvovýstupců, kteří lezli na hory před sedmdesáti lety.
Moje ambice není někoho ohromit, ale užít si to. A to dokážu jen tehdy, když mám stejné podmínky jako ti borci přede mnou.
Lézt nahoru ve dvou je účinný model, protože sdílení společné radosti je strašně důležité. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych s parťákem šlápl vedle, a na tom si moc zakládám. Vybrat si někoho, kdo je schopný vás popotáhnout a nechat se táhnout od vás, je na horách nejdůležitější.
Navíc ono není moc možností si zase tolik vybírat. Není snadné najít někoho, kdo na to má fyzicky i psychicky, a zároveň někoho, kdo mě snese. Kluci, co se mnou v předchozích letech nahoru lezli, tentokrát nemohli, tak jsem hodil laso Zdendovi Hákovi a on hned řekl: Jasně, jedem. On je velice šikovný, sjíždí z vysokých hor na lyžích, to já bych si netroufl. Má za sebou dvacet let na horách, takže jsem
Dvaačtyřicetý rodák z Prahy Marek Holeček se čtyřikrát neúspěšně pokoušel o prvovýstup na jedenáctou nejvyšší horu světa Gašerbrum I (8068 m), letos se však v poslední červencový den dočkal. Společně se Zdeňkem Hákem to dokázali jihozápadní stěnou hory, která byla považována za nezdolatelnou. Navázali tak na 27 let starý úspěch, kterého dosáhl Josef Rakoncaj prvovýstupem na Šišu Pangmu.
Při prvním pokusu v roce 2009 vylezl na vrchol již vyšlapanou cestou, o čtyři roky později zahynul při cestě na vrchol jeho parťák Zdeněk Hrubý. Předloni i loni musel cestu vzdát kvůli počasí.
Je největším českým propagátorem prvovýstupů. Neuznává komerční výstupy a honbu za čtrnácti osmitisícovkami.
Honba za čtrnácti nejvyššími osmitisícovkami se prodává dobře komerčně. Dělat po takovém výkonu tiskovku a chválit se na ní, je podle mě profesionální selhání. Máme v historii nejvýraznější postavu, což je Joska Rakoncaj. On a jeho generace tahali za zlatý provaz toho himálajského snažení, kdežto současné honění za dvoutisícovkami je devalvace jejich úspěchů a ústup z dříve vydobytých pozic. Dnes se někdo na vrcholu vyfotí a udělá si na tom byznys. A nikoho už nezajímá, jak se tam dostal.
Teď ale dochází k narovnání toho prostředí, spousta horolezců řekla, tak takhle ne. A ono se to vrací do starých kolejí.
Doba se nezastavila, dělají se pořád dobré výkony, ale bohužel se to zaseklo v tom, že se začalo lézt díky podvodům. Lezce by nemělo lákat čtrnáct osmitisícovek, ty už přece vylezli Reinhold Messner a Jerzy Kukuczka, což byli bouráci v tom, co dělali. Je spoustu dalších osmitisícovek, které třeba vůbec nikdo nevylezl. Teď ty výstupy prodávají Nepálci jako v nějaké cestovní kanceláři. A o tom to přece není. Mnohem hodnotnější je vylézt na nejtěžší kopce, ne na ty nejvyšší. To je jako u astronautů. Nikdo už nelétá na Měsíc, protože už tam někdo byl.
S Radkem mám problém, protože to je chvástal, a ještě lhář v tom, co dělá. Nemám ho rád a on nemá rád mě. On nemá úctu ani ke staré generaci a právě k lidem, jako je Joska Rakoncaj. Je nesrovnatelné, co zvládl on a kluci z jeho generace, s tím, kam a jak vylezl Radek. O „Rakovi“Jaroš napíše, že je to starý ubrečený děda, nemá vůbec úctu k naší lezecké historii. Ti mají absolutorium jasně dané, do těchhle lidí se nekope. Naopak se z jejich zkušeností čerpá.