Byla to doba extrémního strachu
Před 70 lety skončila britská vláda nad indickým subkontinentem. Euforii z nabyté svobody dvou nových států, Indie a Pákistánu, ale záhy zastínilo krveprolití, jež si vyžádalo statisíce životů, a jedny z největších přesunů v historii, kdy se do pohybu dalo až 15 milionů lidí.
DILLÍ/ISLÁMÁBÁD Traduje se, že s výjimkou dovolené kdesi v Itálii toho sir Cyril Radcliffe ze světa vně Anglie moc neviděl, natož dalekou Britskou Indii. Přesto byl právě tam tento londýnský právník zkraje června 1947 povolán s mimořádným úkolem. Demarkační linie, již 37 dní nato vytyčil v mapách, navždy změnila životy milionů lidí.
Přesněji 88 milionů jenom v provinciích Paňdžáb a Bengálsko, které byly poslední překážkou k tomu, aby v noci ze 14. na 15. srpna navždy zanikla Britská Indie a vznikly dva útvary: většinově hinduistická Indie a převážně muslimský Pákistán. Zprvu jako dominia v Commonwealthu a posléze nezávislé státy.
Británie se tou dobou sama vzpamatovávala z útrap druhé světové války a víc než kdy předtím bylo zřejmé, že její koloniální impérium, kde již dlouho znělo volání po nezávislosti, je dále neudržitelné. Jeden návrh střídal druhý, ale bez většího úspěchu. Teprve když v únoru roku 1947 Londýn pověřil správou Britské Indie lorda Louise Mountbattena, pravnuka královny Viktorie a synovce poslední ruské carevny Alexandry, dostaly věci spád. Mountbattenův úkol zněl jasně: vyřešit vše co nejrychleji.
Než odjel, spálil dokumenty
Původně se počítalo s tím, že Britové opustí indický subkontinent až v polovině roku 1948. Už krátce po nástupu do úřadu místokrále, počátkem června 1947, ale Mountbatten představil svůj plán na rozdělení Britské Indie. Další měsíc ho v podobě zákona o nezávislosti Indie schválil britský parlament. Kudy však povedou hranice nových dominií, se jejich premiéři, za Indii Džaváharlál Néhrú a za Pákistán Lijákat Alí Chán, dozvěděli teprve krátce před osudným 14. srpnem.
Byl to přitom londýnský právník Radcliffe, kdo jako šéf rozhraničovacích komisí ve světle neschopnosti zástupců hinduistů a muslimů dospět ke shodě rozetnul sporné provincie v půli. Indii pak sám spěšně opustil ještě před oficiálním předáním moci – poté, co zničil veškeré své dokumenty.
První dny nově nabyté nezávislosti ovšem poznamenal obraz krveprolití a zkázy, které záhy vystřídaly euforii z konce britské vlády trvající tři a půl století. Odhady kolísají mezi 10 až 15 miliony lidí, kteří museli opustit své domovy, a dalším čtvrtmilionem až dvěma miliony těch, kteří padli za oběť pogromům.
Mohammed Išak, jenž dnes žije v pákistánském Rávalpindí, vzpomíná na brutalitu, která první dny nezávislosti poznamenala. „Byla to doba extrémního strachu. Tehdy ve svých domovech zůstávali jenom muži. Ženy a děti poslali na bezpečnější místa,“líčil agentuře AP. Pamatuje si, jak prý vmuslimském sousedství dav zaútočil na bohatou rodinu sikhů.
Sikhové tvoří sice pouhá dvě procenta dnešní indické populace, přesto jsou hodně viditelnou skupinou zejména díky svým charakteristickým turbanům a plnovousům. Stejně jako pro hinduisty i pro ně již nebylo v nově vzniklém muslimském Pákistánu místo. Museli odejít do Indie, zatímco muslimové naopak do Pákistánu, tehdy ještě v podobě nesourodého útvaru Západního a Východ- arabské moře Indickýoceán
ního Pákistánu. Druhý z nich se o necelé čtvrtstoletí později s pomocí vlády v Dillí a navzdory nevoli Islámábádu osamostatnil a vznikl dnešní Bangladéš.
Rodina dnes 81letého Sohindera Čopry měla štěstí. Včas ji varoval místní muslimský klerik, že pro ni v Pákistánu již není bezpečno. Čoprova rodina pak prošla několika uprchlickými tábory na obou stranách hranice, než zakotvila v nové indické metropoli. Spolu s nejstarším ze sourozenců získal později stipendium na studia v Kanadě. Když se do Indie Bengálskýzáliv v roce 1973 vrátil, směřovala k velkým změnám.
Rok nato na pokyn tehdejší premiérky Indíry Gándhíové poprvé otestovala jadernou nálož. Traduje se, že to byla ztráta části himálajského území ve prospěch s Pákistánem spřízněné Číny o 12 let dříve, která vládu v Dillí přiměla vyzbrojit se atomovým arzenálem.
Indie se sice vždy dušovala, že nikdy nezaútočí první, to byl ale slib, na který se Pákistán nechtěl spoléhat. Cestou vlastního nukleárního vývoje se mohl vydat i díky vydatnémoci Číny, jež Islámábádu nabídla finanční i technologickou podporu. Dnes na sebe Indie s Pákistánem míří stovkami jaderných hlavic.
Mimořádně napjatá atmosféra panuje zejména ve vysokohorském pásmu Kašmíru, sporném území, které si nárokují obě země. Indie s Pákistánem v novodobé historii svedly čtyři války (v říjnu 1947 a v letech 1965, 1971 a 1999), z toho tři právě o Kašmír. Už tak vypjaté vztahy ještě více vyostřila série teroristických útoků, jež na území Indie od 90. let provedli islámští radikálové. Vláda v Dillí viní svého souseda, zejména obávanou pákistánskou rozvědku ISI, z jejich zosnování a hovoří o státem podporovaném terorismu. Islámábád to však rezolutně popírá, byť západní představitelé včetně těch amerických opakovaně uvedli, že pákistánská rozvědka udržuje vztahy s Talibanem i dalšími extremisty. Ostatně, právě v pákistánském Abbottábádu se skrýval i šéf al-Káidy Usáma bin Ládin.
Na vyostřené vztahy nicméně doplácí zvláště jedna skupina – ti, jejichž rodiny osudné události před 70 lety navždy rozdělily. Ani jedna ze stran jim ve většině případů nechce vydat víza, aby mohli navštívit příbuzné tam, odkud sami kdysi ve spěchu prchali.