Po stopách Leeho Hazlewooda
Pražská kapela Kill The Dandies se vyrovnala s personální krizí a vydala pozoruhodné album
Docela často se dnes mluví o smazávání rozdílů mezi dřívějšími tábory „indie“scény a světa řídícího se komerčními pravidly hudebního průmyslu. Háček je v tom, že ona nejasná hranice je v každé lokalitě vedena jinde, a také v tom, že i muzikanti podléhají negativním dopadům působení lidského faktoru. Často si tak dnes sami ochotně stavějí bariéry či hluboké příkopy i jinde než mezi prodejním a uměleckým přístupem k tvorbě. A s potřebou vymezení pak někteří odmítají kolegy, se kterými jsou jinak fakticky „na jedné lodi“.
Možná i to je důvod, proč i těmi médii, která se neřídí počtem zhlédnutí na YouTube či prodaných nosičů, doslova prošumělo třetí album pražských Kill The Dandies! Kapely z okruhu labelu Drug Me, která vznikla z populárních Moimir Papalescu & The Nihilists. A to přestože nahrávka, nazvaná mnohoznačně Ron Ron Ron, patří k tomu nejlepšímu, co zatím letos u nás na scéně dříve označované jako „nezávislá“vyšlo.
Jestliže „Nihilists“byli před patnácti lety formací ukázkově následující čerstvé trendy a seznamující české publikum s pojmem electroclash, „Dandies“jdou v tomto směru zcela proti proudu. Spíše než k nahrávkám jejich předchůdce má tak letošní album ideově i atmosférou blíže k personálně propojené a nyní opět aktivní legendě 90. let Rány těla. V tom, že se bez obav brouzdá v hudební minulosti, ale dává jí nové souvislosti a současné významy.
Šansonová podmanivost, svobodný duch šedesátých let, neodolatelná americana romantika s atmosférou westernů Divokého západu a emotivní balady – to všechno se slévá do proudu, který stejně tak připomíná leccos důvěrně známého, jako mu nechybí sebevědomí a potřeba pokračovat v tom, co už dávno započali jiní. Není tak divu, že často citovaným guru je pro ně Lee Hazlewood, u nás nepříliš po- pulární americký zpěvák, proslavený spoluprací s Nancy Sinatrovou. Právě on ještě více než Johnny Cash přispěl k propojování světů country a popu a už léta je nekonečnou inspirací pro rockové psychedeliky.
Inovovaná a dnes již jen čtyřčlenná sestava Kill the Dan- dies! loni prošla personální krizí a vyrovnala se s ní doslova bravurně. Možná šlo o impulz, který byl potřeba a umožnil členům ujasnit si další směr. A nejspíš tak není náhoda, ale spíš důsledek zmíněného, že v nových písních skupina ubrala na urputnosti a citelně zvolnila. Jestliže na předchozích nahrávkách to znamenalo pověstné „ticho před bouří“, připravování si půdy pro výbuch garážově syrové energie, tentokrát si všichni zúčastnění víc pohrávají s podprahovou tajuplností i magií. Jsou uvolněnější a méně se bojí melodií, užívají si se strojenou dekadencí, a přesto jsou uvěřitelnější a méně trapní než reklama jisté nejmenované banky, úplně stejně nechávající vzpomenout na příběhy Raymonda Chandlera s Philipem Marlowem v titulní roli. Nebo chcete-li, na suverénnost protagonistů Quentinem Tarantinem vyprávěných historek z podsvětí, povyšujících pokleslost a očekávatelná klišé na přitažlivý i zábavný koncept.
Daří se to; v jak pavučina lepivé Chocolate se hmatatelné napětí dá doslova krájet. A hysterická i divoká I’am Shining je sice spojnicí s vlastní minulostí, ale zároveň mezi ostatními spíš výjimkou potvrzující pravidlo. Sonickou zběsilost nahradila sametově jemná vláčnost, prozrazující i oblibu decentního soulu. Očekávání se poťouchle nekonají.
Třetí album Kill the Dandies! je potvrzením slavného nietzscheovského „co tě nezabije, to tě posílí“. Koncentrované na výsledek, zvukově dobrodružné a efektní promyšlenou produkcí. Plné hudebních chutí, dotažených nápadů a vábivých hlasů ústřední dvojice Hanka a Sonji, zvoucích na výlet mimo nudnou všednost. Je dobré se k němu vracet – s časem totiž podle všeho jeho silné stránky ještě více nabudou přitažlivosti.
Kill The Dandies!: Ron Ron Ron
Autor je hudební publicista