Ve filmu máte čas snoubit protiklady
Své filmy točím tak, aby byly jasné a nemusela jsem o nich pak moc mluvit, říká německá filmařka Angela Schanelecová, která navštívila nedávno skončenou Letní filmovou školu. Zároveň přiznává, že diváci zůstávají po jejích snímcích často zaražení.
Před dvěma lety Letní filmová škola představila tzv. Berlínskou školu, volné sdružení německých filmařů zaměřených na realismus a postavy. Tehdy se ještě jedna z jeho významných osobností Angela Schanelecová festivalu v Uherském Hradišti zúčastnit nemohla. Letos už přijela, aby na Slovácku uvedla čtyři své filmy, včetně Míst ve městech promítaných v Cannes nebo loňské Cesty snů soutěžící v Locarnu.
LN Poprvé vás Letní filmová škola zvala před dvěma lety, když představovala tzv. Berlínskou školu. Chápete to označení skupiny německých tvůrců jako něco víc než novinářskou nálepku?
Spíš ne. Začalo jako novinářská nálepka, nějakou dobu jsme pak byli s tímto označením víc konfrontováni. Ale na naši práci vliv nemá. Vzájemně se známe, někteří jsme i kamarádi. Někdy pořádají retrospektivy našich filmů, což je hezké. Naše kariéra se ovšem vyvíjí bez pravidel nějakého hnutí.
LN Když někdy filmy vás a vašich kolegů vidíte pohromadě, připadá vám, že mají něco společného?
Naopak. K Berlínské škole patří tolik snímků, že na nich vidíme hlavně jejich rozdíly. To ale bývá běžné, že zvenku vám díla sdružená pod jednu nálepku připadají víc podobná než zevnitř.
LN Přestože jde jen o volné seskupení, někteří režiséři přišli s programovými články Berlínské školy, které otiskl německý časopis Revolver. Jeden z nich se jmenoval Filmy musí být nebezpečné.
To musel vymyslet Christoph Hochhäusler. A nemám potuchy, co to má znamenat. Mám Christopha moc ráda, ráda se s ním ba- vím, ale téhle větě nerozumím. Já bych to nikdy neřekla. Jednou jsme měli všichni popsat jednou větou, jaký má film být. Já myslím uvedla jen čtyři slova. Že má být exaktní, prchavý, lehký a už nevím, co bylo to poslední.
LN Být přesný a prchavý zní celkem protikladně. Znamená to přesně vystihnout prchavé okamžiky?
Například. Ve filmu máte čas snoubit víc protikladů.
LN Kromě označení Berlínská škola se s vašimi filmy pojí i nálepka vyprázdněná narace. Jak vnímáte tu?
Upřímně, pojem vyprázdněná narace jsem slyšela poprvé až tady, během jedné z diskusí po filmu. A nemám pocit, že by se ke mně hodil. Mé filmy obsahují hodně narace. Asi ne takovou, jaká se používá v konvenčních filmech, ale vůbec nejsou vyprázdněné.
LN Dostala jste na Letní filmové škole ještě další zajímavé dotazy od publika?
Spíš mám pocit, že lidi jsou po mých filmech zaražení. Já moc často na festivaly nejezdím. A protože své snímky vnímám jako úplně normální, zapomínám, že divá- ci bývají zvyklí na jiný druh filmu. Na to si vždycky vzpomenu až při konfrontaci s publikem. Ne že by nepochopilo, o čem mé filmy jsou. Ale zůstává tak nějak zticha.
LN Proč festivaly moc nenavštěvujete?
Připadá mi skvělé, že se mé filmy mohou promítat beze mě. Své filmy točím tak, aby byly jasné – právě proto, abych se o nich pak nemusela bavit. Kdybych chtěla mluvit, tak bych se nestala režisérkou, ale třeba novinářkou. Já nerada mluvím. Dělám to, když se k tomu rozhodnu a přijmu nějaké pozvání. Většinou však nechávám za sebe mluvit své filmy.
LN Považujete svá díla za divácky vstřícná?
Určitě. Točím je pro diváky. Pokud u nich obecenstvo necítí radost, nejde o záměr. Nechci po publiku, aby se muselo při sledování hodně snažit. Ale vím, že mé filmy nejsou pro všechny.
LNZ kvarteta vašich snímků vybraných na LFŠ trochu vystupuje Odpoledne, v němž jste jako podklad využila Čechovovu tragédii Racek.
Tu hru znám hodně dlouho. Za- Režisérka, scenáristka a herečka je považována za jednu z nejvýraznějších osobností německého filmu posledních dekád. Pozornost vzbudila v roce 1998 snímkem Místa ve městech a po boku generačních souputníků Christiana Petzolda a Thomase Arslana se zařadila mezi přední osobnosti tzv. Berlínské školy. Ve svých neokázalých filmech dbá na realističnost i intelektuální hloubku a spojuje celkově moderní výraz se zjevnou náklonností k umělecké kinematografii 60. let. čínala jsem jako divadelní herečka av Rackovi jsem kdysi hrála Ninu. Od té doby ve mně ta hra zůstala a pomocí Odpoledne jsem se k ní po patnácti letech vrátila, ačkoliv můj film má úplně jiné dialogy a odehrává se v současnosti, během tří dnů. Vždycky mě ale fascinovala postava matky a její vztah k synovi. Nechápala jsem, jak může být takový vztah možný, jak to, že mu matka nezabrání ve smrti. Tato myšlenka mě děsila a zároveň jsem se snažila vysledovat, jak se něco takového může stát.
LN Jaké filmy máte sama ráda jako divačka?
Dívám se na spoustu filmů. Ale pro moji práci to moc neznamená. Při natáčení s filmem trávím několik let, což je něco naprosto jiného než sledování filmu během pár hodin. Jako divačka mám ráda i zábavné snímky, jenže většina vtipů trvá jen okamžik. Ve svých filmech se o humor zajímám také, ale jako ke všemu k němu přistupuju vlastním způsobem.
LN Jsou nějaké filmy, které vás formovaly?
Vyrostla jsem na malém městě, kde žádné kino nebylo. První snímek, díky němuž jsem se zača- la o film zajímat, jsem viděla, až když mi bylo přes dvacet. Tedy na začátku 80. let, kdy kina promítala tituly jako Peníze od Bressona nebo Zachraň si, kdo můžeš (život) od Godarda. Ty mě fascinovaly a přiměly mě přemýšlet o způsobech filmování a možnostech kamery, prostoru a těl. Pak jsem začala sledovat velké režiséry jako Antonioniho nebo Ozua. A rozhodla jsem se přestat s hraním a začít studovat film.
LN Jak jste se z malého města dostala k herectví?
V mém rodném městě nebylo ani divadlo. Hodně jsem ovšem četla, včetně divadelních her. Bylo mi jasné, že po škole se přestěhuju jinam. A připadalo mi snadné naučit se zpaměti pár rolí a zahrát je na jevišti. Myslím, že jsem byla tehdy dost naivní.
LN Pomáhá vám vaše herecká zkušenost s režírováním herců?
Ano, hodně. Nemám k nim žádný respekt. Tím myslím, že mi hraní připadá velmi normální. Když přede mnou někdo hraje, vím, co se děje, vidím, když to není přesvědčivé. I proto jsem začala pracovat také s neherci. Profesionálové, amatéři – všichni jsou to lidské bytosti a jejich hraní musí vycházet z nich samých. Často se stává, že když hrajete tolik osobností, ztratíte tu svoji. A pro mě je důležité, abych před kamerou viděla nějakou osobnost. Někoho s duší, tělem, tváří, způsobem pohybu. Když je někdo zvyklý se toho všeho zbavit, aby to mohl nahradit něčím cizím, poznám to. Hrát před kamerou není to samé jako hrát na jevišti. Filmy jsem začala točit právě proto, že jsou jiné než divadlo. Kamera po vás chce jiné věci.
LN Takže si hledáte herce, který vyplní vaši danou představu? Nebo mohou představitelé postavy měnit?
Hledám vždy toho pravého, ale někdy mám jen nejasnou představu, kterou pak daný protagonista posune. Pro mě je nezbytné, aby mi člověk před kamerou umožnil mít jeho postavu ráda, aby mě pořád zajímal. To je celé. To se může stát s kýmkoliv, nehercem, zpěvákem, hercem. Akorát jen málokdo pro mě zůstává zajímavý déle. Proto většinou s nikým nespolupracuju opakovaně – až na výjimky, jako je Maren Eggertová.
Autorka je filmová publicistka