Řídit stát aspoň jako traktor
Chtějí-li slovenští voliči vládu lepší, řešením nejsou populisté a extremisté
Při zprávách o vládní krizi v sousední zemi člověk nelibě zbystří. Nestabilita přece může šířit rizika i do okolí. Současná slovenská roztržka je zatím ohraničena pevnými mantinely a do konce prázdnin se nejspíš uklidní. Ovšem odehrává se na pozadí dějů, které by nás trápit měly.
Připomeňme si aktéry. Směr – sociální demokracie je přes svůj název stranou, které není cizí nacionalismus ani xenofobie a za jejichž vlád se poměl nejeden miliardář. Slovenská národní strana je národní proměnlivě, zato pragmatická vytrvale. Postoje k EU a NATO střídá podle nálady, do sněmovny se dostává náhodně, ale v žádné vládě, jíž se zúčastnila, se neobešla bez klientelistického skandálu.
Třetím členem koalice je Most-Híd. Označuje se za stranu konzervativní a občanskou, což zdůrazňuje dvoujazyčným názvem. Nad Slováky v ní převažují politikové maďarské národnosti, a ač je to uskupení relativně mladé, jeho předseda Béla Bugár se stejně jako lídr Směru a premiér Robert Fico pohybuje ve vrcholné politice po celé polistopadové období. A ostřílených politiků má po svém boku více.
Koalice na území nejistoty
Koaliční smlouvu vypověděl šéf Slovenské národní strany Andrej Danko. Prý se k němu partneři nechovají s dostatečnou úctou, návrhy SNS odsouvají stranou a nanejvýš některý sami ukradnou. A tak vytáhl své trumfy – podporu lázeňství a budování cyklostezek. Což doplnil požadavkem plošného zavedení 13. platu. A také zdůraznil, že nejde o úniky peněz z eurofondů přes resort školství, který vede jeho stranický kolega Peter Plavčan.
Zde je potřeba zmínit dvě věci. Andrej Danko se vedení SNS ujal v její mimoparlamentní fázi jako člověk bez ostruh z vysoké politiky. Pocit, že se na něj ostřílení harcovníci Fico a Bugár dívají svrchu, možná není lichý. A možná je pravdivé i jeho tvrzení, že premiér v zákulisí připravoval nejen odvolání ministra školství, ale i úplné odejmutí resortu z rukou SNS. Jenže ministr Plavčan, a to je ta druhá věc, v resortu strávil dlouhá léta jako úředník ve fondech, jejichž peníze prý vyčerpávaly nadměrné personální náklady a předražené zakázky bez výběrových řízení. Přinejmenším taková tvrzení vznesla opozice už při jmenování ministra. Současná podezření nejsou proto bleskem z čistého nebe a snaha Andreje Danka odvrátit pozornost od hrozícího skandálu jinou ostudou vyznívá příliš dětinsky.
Pachuť rozmíšek v pátek opepřil premiér Fico, když celoživotního sportovce zdůrazňujícího schopnost být fit i po padesátce skolila horečka. Ten den se koaliční lídři měli setkat a vše urovnat, nejistota tak panuje dál. Zřejmě politickymotivované onemocnění premiéra nebylo v jeho kariéře první, byť tentokrát nejspíš neutíká před problémem a možná v zákulisí připravuje půdu pro uklidnění situace. Vládní strany trpí propadem popularity už teď. Předčasné volby by jim mohly fatálně ublížit a dvě ze tří koaličních stran možná i poslat za brány sněmovny.
Menší zlo tradičních stran
Poslední volby přivedly do jednokomorového slovenského parlamentu neonacisty a dvě protestní hnutí. Z nich jedno se už dříve projevilo jako spolek neřízených střel, nováčkem je projekt excentrického miliardáře s nejasnými cíli. Důležitou silou jsou liberálové, vstřícní k homosexuálům a marihuaně, ovšem navzdory názvu Svoboda a solidarita nepříliš solidární ani s Evropskou unií, natož s uprchlíky, a nakonec vlastně ani s chudými lidmi.
Bez extremistů je početně možné buď obejít Ficův Směr a sestavit ještě nesourodější směs než dosud, nejspíš nefunkční, nebo setrvat na půdorysu tří „tradičních“stran. Ať jsou jejich pletichy k smíchu, či k pláči, je to stále demokratická politika neohrožující esenci politického systému.
V prostoru mezi Polskem a Maďarskem si člověk přesněji uvědomí, že to není samozřejmost. Ano, vláda slovenských nacionalistů s Maďary a aktérů listopadu 89 s bývalým komunistou je pro všechny jen těžce stravitelným kompromisem. Ale je to vláda, která nezavádí otevřenou cenzuru, nevystupuje z EU, nevyhlašuje „neutralitu“a jejíž příznivci nepobíhají po ulicích v uniformách připomínajících bývalé pronacistické gardy.
Chtějí-li slovenští voliči vládu lepší, řešením nejsou populisté a extremisté. Bojem proti korupci se zaštiťuje vůdce parlamentních ultranacionalistů Marián Kotleba, který ale jako hejtman na krajském úřadě rozdal práci celé rodině a čelným spolustraníkům, nemluvě o zakázkách pro firmy ze stejného okruhu. V protestních hnutích to mnozí asi i myslí dobře, nevědí však, že bez určitých pravidel a dovedností nelze řídit ani traktor, natož stát.
A na vládní koalici je nyní přesvědčit občany, že demokraciemá své očistnémechanismy a je nejlepším způsobem vládnutí. Ty horší totiž číhají na svou příležitost a není radno riskovat, že se jí jednou budou moci chopit.