Umírání neznamená jen smutek

Konec života nemusí být spojený jen s pocity smutku. „Humor je pro umírající důležitý,“říká psyředitel Centra pa- cholog liativní péče.

Martin Loučka,

LN Čeho lidé na konci života nejvíce litují?

Toho, že nepracovali méně, neměli dost odvahy, netrávili více času se svými blízkými.

LN Jste jedním z průkopníků paliativní péče u nás. Co přesně tento pojem znamená?

Paliativní péče se stará nejen o umírajícího, ale také o jeho rodinu. Pečující tým se zajímá třeba i o to, co by potřebovala manželka nemocného, jestli není vyčerpaná. Rodina, pozůstalí i umírající jsou pak se smrtí smířeni, nemají výčitky, že něco měli udělat jinak, že něco zanedba- li. Většina úmrtí v paliativní péči probíhá hezky. Pozůstalí jsou spokojeni s tím, že udělali pro blízkého vše, co mohli.

LN Co podle vás umírající nejvíc potřebují? Potlačit bolest?

Pro pacienty není léčba fyzických bolestí vždy na prvním místě v žebříčku. Ukazuje se, že důležitější je to, aby nebyla pošlapána jejich důstojnost, aby měli možnost být v kontaktu se svými blízkými, aby věděli, co je čeká, a měli důvěru ve zdravotníky kolem sebe. I smysl pro humor je důležitý. Nepředstavujme si pod pojmem umírání jen smutek. Pacient ví, že už mu zbývá málo času. Pořád má ale zájem strávit ho kvalitně. Prožít hezky den a večer usnout s pocitem, že dneska to bylo fajn. I umírající se rádi zasmějí, mají-li čemu. Důležité je pro ně také prožívat pocit, že jsou pořád normální. Lidé se mě často ptají: „Onemocněl mi táta, jak se k němu máme chovat?“Odpovídám, aby se chovali pokud možno tak, jako se chovali doposud. Lidé chtějí žít pokud možno jako předtím.

LN Je ještě něco, na co si dát při péči o smrtelně nemocného pozor?

Pozůstalé často trápí pocit viny, že pro svého blízkého neudělali vše, co mohli. Pořádně si s ním nepromluvili. Že třeba neřekli: „Chceš mi ještě něco povědět? Já ti chci říct, že to bylo krásný a že si vzpomínám, jak jsi mi pomáhal, když jsem byl malý.“Když se život prostřednictvím vzpomínek podaří takto uzavřít, je to velká věc a pozůstalí na to mohou vzpomínat jako na krásnou chvíli. Dokážou si tu blízkost mezi sebou osahat, dotknout se jí. Když se to nepodaří, dotyčný odešel a rodina si říká, že to bylo nějaké zvláštní, nehezké, tyto pocity se často stávají zátěží na mnoho let. Někdy se při- tom na konci života dějí skoro zázraky. Lidé se usmiřují třeba po desítkách let nekomunikace.

LN Někdy se umírající a jejich blízcí i přes závažnost stavu chytají naděje na uzdravení. Před nemocným se tváří, že má ještě šanci. Je to špatně?

Paradoxní situace je, když manželka prosí, ať muži neříkají, že umírá, protože by ho to porazilo. A muž, když manželka zajde do kuchyně, říká lékaři, že ví, jak na tom je, ale ať to neříkají manželce, protože ona si myslí, že se ještě uzdraví. Ti lidé žijí ve zvláštním stavu. Pokud hrají hru, že se nic vážného neděje, je samozřejmě velmi divné si s odcházejícím člověkem najednou sednout a otevírat životní témata. To nejde, protože udržet hru a ponořit se do hlubiny zároveň není možné. Pokud se atmosféra uvolní, je to osvobozující. has