Generálova poslední bitva
u Appomattoxu, velitel Severu generál Grant všem jeho důstojníkům jaksi nad rámec očekávané dohody dovolil, aby si ponechali koně a šavle jako znak vojenské cti. Grant byl voják, který s Jihem opravdu bojoval a viděl umírat tisíce lidí.
Nelze vyloučit, že smysl pro čest má právě ten, kdo prošel bojem, zatímco zbabělec kácí pomníky.
Ještě problematičtější je odsun pomníku soudce Rogera B. Taneyho z Mt. Vernon Place. Standardně provedený, v odborné literatuře často zmiňovaný bronzový pomník z roku 1871 ukazuje sedícího soudce s ústavou v ruce. Jeho autorem byl William Henry Rinehart, poměrně významný americký sochař žijící v Římě. Vzhledem k tomu, že celý okrsek kolem Mt. Vernon Place patří k památkově chráněným místům, představuje odstranění pomníku vážné narušení historické části města.
Bylo toto narušení nezbytné? Roger Taney byl v pořadí pátým nejvyšším soudcem v dějinách Spojených států. Do dějin vešel hlavně tím, že za jeho předsednictví nejvyšší soud vynesl proslulý rozsudek v kauze Dredda Scotta, podle nějž potomek otroků nemůže mít občanská práva. Rozsudek byl zásadní proto, že v podstatě stavěl mimo ústavní půdu rozhodnutí Kongresu o tzv. missourském kompromisu a tím destabilizoval politicky kompromisní řešení otázky otrokářství v nových státech Spojených států.
Pro pochopení jak zdůvodnění rozsudku, tak jeho dopadu na americký politický systém by ovšem bylo nutné podrobně znát právní a politický systém Spojených států první poloviny 19. století, což není snadný úkol. Pro rozhodování současné baltimorské radnice asi bylo závažnější, že tento rozsudek vešel do učebnic jako jedna z příčin občanské války.
Rozsudek soudce Taneyho je dnes pochopitelně kritizován. Je ale dobré si uvědomit, že byl při- jat celým soudem, a sice sedmi hlasy proti dvěma. Aniž bych se považoval za znalce dějin amerického práva, za skutečného viníka občanské války bych pokládal spíš nejasně napsanou ústavu a neschopnost nebo neochotu politiků dobrat se řešení standardní cestou.
Pokud jde o soudce Taneyho, pak o jeho loajalitě svědčí to, že po rozpoutání občanské války se neodebral na území konfederace, ale zůstal na Severu, v podstatě bojkotován Lincolnovou vládou.
Lze říci, že zejména posledními dvěma zásahy se město Baltimore výrazně ochudilo. Jeho architektonické a urbanistické dědictví není tak silné, aby si mohlo dovolit likvidovat své památky.
V této souvislosti je ovšem hodno pozoru i to, které pomníky v Baltimoru zůstaly. George Washington, jehož vítězný sloup stojí ve středu Mt. Vernon Place, byl otrokářem a jako prezident pro zrušení otroctví neudělal nic. Mezi „nezávadnými“pomníky je také pomník autora textu hymny Spojených států Francise Scotta Keyho.
Je jistě zajímavé, že Antonin Mercié, francouzský sochař, u kterého byl pomník objednán, nedlouho předtím vytvořil bronzovou pozlacenou sochu generála Roberta E. Leeho v Richmondu. Daleko zajímavější je ale studovat Keyovy názory na otroctví.
Na jednu stranu Key propustil své otroky, to by mělo být dobré. Na druhou stranu byl i proti abolicionismu – z dnešního pohledu nebyl ani jasně vyhraněným zastáncem, ani jasně vyhraněným odpůrcem otroctví –, pohyboval se „někde mezi“a nepochybně nebyl sám.
Právě Keyův případ přesvědčivě ukazuje, jak je ve skutečnosti někdy těžké rozlišit mezi kladnými a zápornými hrdiny, díváme-li se zpátky do minulosti. Při troše zlé vůle by tedy bylo možné odstranit i pomník autora americké hymny.
Nynější vlna odstraňování „jižanských“pomníků ukazuje, že americká společnost si od událostí devatenáctého století nevytvořila takový odstup, který by jí umožnil vnímat tyto artefakty jako součást minulosti. Boření pomníků nedokládá snahu dějiny vytěsnit, ale naopak neschopnost se od nich oddělit. Můžeme jen doufat, že sochy nebudou poškozeny a v lepších časech se na své místo vrátí.
Rozsudek soudce Taneyho Dvojznační hrdinové