Jen si tady zkus zdravě vyrůst
těsné. Navíc domácí sféře dominují matky a dcery. Tradiční patriarchální dominance mužů nad ženami se tak podle autorky obrací i proti mužům: jestliže jsou jimi ženy zatlačovány do domácí sféry, muži jsou ženami vytlačováni do veřejného prostoru. Frustrovaní a nespokojení jsou nakonec všichni. S příchodem většího počtu cizinců do vznikajících přistěhovaleckých čtvrtí navíc Němci ze střední vrstvy odcházejí jinam. Jejich místa v důsledku poklesu cen nemovitostí přicházejí obsadit další přistěhovalci a také Němci z nižších vrstev stižení alkoholismem, nezaměstnaností a životem na dávkách. Těm Rašíd říká „špinavé socky“. Posilují v něm negativní předsudky o německé společnosti. Životním vzorem se tak Rašídovi nestane vzdělaný a pracovitý Němec ze střední vrstvy, ale Ábíd, šéf podsvětí schopný vydělat peníze rychle a bezpracně.
Balciové beletristické přiblížení přistěhovaleckých problémů má náhledem rozhodně blíž kontroverznímu bestselleru ekonoma Thila Sarrazina Německo páchá sebevraždu (2010, česky 2011) než protichůdné sbírce esejů a profilů padesáti úspěšných tureckých imigrantů, kterou v bouřlivé německé reakci na Sarrazina dali dohromady Cem Özdemir a Wolfgang Schuster pod názvem Mitten in Deutschland (2011), jež bohužel nebyla přeložena ani do angličtiny, ani češtiny.
Problém lze spatřovat právě v oné polarizaci diskuse: jeden tábor autorů vrší více či méně autentické příběhy o neúspěšných migrantech, druhý o jejich opacích. Hlouběji proniknout do problematiky však znamená zabývat se oběma skupinami zároveň. Krok komparativním směrem zkouší i Balciová, když v úvodní kapitole stručně reflektuje svůj integrační úspěch, který pak tvoří kontrastní pozadí k Rašídově příběhu.
Mohou to přitom být zdánlivé detaily, které teprve v dlouhodobém horizontu vytváří nepřekonatelné rozdíly mezi úspěš- nými a neúspěšnými migranty. Když například Balciová reflektuje svůj úspěch, za hlavní výhybku pokládá moment, kdy jí pologramotní rodiče v raných 80. letech vyběhali možnost chodit do běžné německé třídy, nikoliv do třídy turecké. Kluci jako Rašíd oproti autorce to štěstí neměli. Škola se tak pro ně nestala sociálním výtahem, jakkoli v realitě 90. let už chodili do běžných německých tříd. Doma totiž nemohli udělat v klidu domácí úkoly, v noci se kvůli návštěvám v bytech svých rodičů nevyspali, což doháněli během vyučování – a v neposlední řadě jim rodiče nedávali najevo, že by škola byla pro život důležitá.
Balciová nevidí zásadní problém v islámu, jakkoliv jí tradiční duchovní se svou neschopností komunikovat s mládeží lezou na nervy. Problém spatřuje v kultuře chudoby. Varuje: pokud člověk jednou do této sféry klesne, bývá mimořádně obtížné, až nemožné znovu se z ní vlastními silami vymanit.
Surrealismus v Libyi
Komiksová kniha francouzsko-syrského kreslíře a filmového režiséra Riada Sattoufa (* 1978), nazvaná Jednou budeš Arab, vyšla v originále roku 2014, kdy se porevoluční Blízký východ nořil do chaosu. Slouží jako srozumitelná sonda do historických příčin dnešního rozvratu.
Existují nadávky, jež lze použít skoro beztrestně. Třeba „čubčí syne“. Použijete-li „Jebu tvoji matku!“, už je to horší. Ovšem neskonale riskantnější je: „Ať je prokletý tvůj otec!“A ještě urážlivější je, pokud nadávky směřují do dalších generací. V repertoáru předškoláka Rijáda, hlavního hrdiny komiksu Jednou budeš Arab, tudíž figurují i byzantsky šroubované urážky typu „Jebu otce matky matky tvýho otce!“. Kamarádi Rijádovi šeptem sdělují, že existuje ještě něco horšího než urážka rodiny a předků – urážka boha!
Sattouf vytvořil komiks, v němž se autobiografický hrdina narodí ve Francii, ale vyrůstá především v Libyi a Sýrii přelomu 70. a 80. let minulého století (jde o první díl zamýšlené pentalogie, zatím z ní autor publikoval dva svazky). V centru komiksu stojí údiv nad zdánlivými detaily a banalitami, přičemž tyto „drobnosti“leccos sdělují o arabských společnostech i o dětství na pomezí několika kultur. Nadávky napovídají o hierarchii arabských hodnot. Syrský zelinář vystavující naleštěná jablka, když přitom v reálu prodává lidem plody nahnilé, slouží coby metafora všudypřítomné přetvářky. Děravý podvozek taxíku či hřebíky ledabyle přitlučená dřevěná židle řidiče autobusu inkasujícího jízdné do vlastní kapsy zase ilustrují materiální nedostatek a rozbujelou korupci. A nezkolaudované, leč obydlené domy ukazují na vychytralost, kterak neplatit daň z nemovitosti.
Jestliže je Sýrie očima malého Rijáda vylíčena jako válkou s Izraelem vyčerpaná diktatura, dětské vzpomínky na Libyi se vznášejí na pomezí fantasmagorie a surrealistického snění. Malý Rijád se vydrží dívat hodiny na televizi, kde řeční prezident Kaddáfí, obklopen natěšenými sympatizanty. Rijádovi se moc líbí. Spolu s dalšími dětmi si také při svých hrách oblíbí libyjskou hymnu: „Bůh je nad všechny agresory, a jestli mám agresora zabít, zabiju ho svou pistolí. Smrt imperialistům!“
V Libyi dětských vzpomínek nic nefunguje. Není divu: Kaddáfí vyhlásil, že si lidé musí ve jménu rovnosti měnit povolání; ze zemědělců se mají stát učitelé, z učitelů zemědělci. Symbolem snah režimu podřídit si obyvatelstvo je přídělový systém potravin. Frustrovaní obyvatelé se strkají ve frontách a podoba úlovku nikdy není zaručena: Rijádovi rodiče někdy domů přinesou trochu rýže a pytel cukru, jindy pro změnu pytlík cukru a hromadu hovězích konzerv…
Není to však plukovník Kaddáfí, nýbrž Rijádův syrský otec Abd ar-Razzák, kdo na sebe ve vyprávění strhává hlavní pozornost. Ztělesňuje stereotypní karikaturu Araba: líný, sebestředný, dětinský, autoritářský a někdy i krutý machistický žvanil, neschopný dodržet slovo a odlišit fantazii od reality. Což mu ale nijak nebrání v tom, aby se paradoxně vůči ostatním Arabům vymezoval: on je vzdělaný a sekularizovaný, oni nevzdělaní a tupí. Tudíž, tvrdí on, potřebují vládu osvíceného diktátora, jenž by je dokopal do moderního světa. A takovým pozápadnělým diktátorem chtěl být zamlada i Rijádův otec, při veškeré své stereotypní mentální výbavě kladoucí velký důraz na vzdělávání a pokrok. Současná skepse z kontrarevolucí, jež následovaly po arabském jaru, v komiksu promlouvá ústy matky: „A kdo přijde na jejich místo? Mladí diktátoři?“
Knihy Arabboy a Jednou budeš Arab dávají nahlédnout do života mladých arabských lidí – zejména mužů. Všímají si přitom především dilemat, do nichž jsou uvrhováni společenskými poměry v zemích, kde žijí. Rašídova životní filozofie je přímočará: zabij dřív, než tě zabijí druzí. Život dělí lidi na predátory a oběti. A sám nehodlá patřit mezi ty druhé.
Dominance na hranici uvěření
Autor si v komiksu vyřizuje účty s vlastním otcem. Líčí jej coby ztělesnění rozporů a hledí na něj perspektivou dnešní generace. Otec například na prvních stránkách ještě jako student historie na Sorbonně nadšeně prohlašuje: „Francie je báječná! Každý, kdo chce, si tu dělá, co chce!“Po osmi letech ovšem Francouzům nadává do rasistů, protože za svou disertaci „nespravedlivě“nedostal vyznamenání. Rijád nevěřícně připomíná, s jakou lehkostí otec odmítl nabízenou pozici na prestižním Oxfordu jen proto, že mu tam zkomolili jméno a neoslovili ho plným titulem. Naopak vezme zavděk prací v libyjském Tripolisu. Tam ho oslovili „doktor“a nabídli mu profesuru. Ostatně otec v mládí odešel do Evropy nikoliv kvůli studiu na kvalitních školách, ale aby se – stejně jako zástupy dnešních mladých Arabů – vyhnul vojenské službě...
Dominance otce je ovšem natolik výrazná, až představuje slabinu vyprávění; je jí zkrátka příliš. Jakkoliv je totiž matka emancipovanou a vzdělanou Francouzkou, která čas od času vypustí nějakou ironickou námitku, je v komiksu odsunuta na pasivní pozadí. Čtenář na mnoha místech očekává ženskou vzpouru, která ovšem stále nepřichází.
Přesvědčivější je propojení všední každodennosti Rijáda a jeho rodičů s velkými politickými dějinami Libye a Sýrie – dvou zemí, jejichž vývoj se po vypuknutí arabského jara (2011) vydal po trajektorii občanské války. Například napjaté vztahy mezi vládnoucí menšinou alavitů a většinovými syrskými sunnity otec Rijádovi při sledování televizních zpráv v raných 80. letech vysvětluje v koncentrované podobě takto: „To je prezident Háfiz al-Asad. Je mazanej. Jako alavita není tak úplně muslim, pochází z chudých poměrů. V jeho době žili alavité v horách jako divoký zvířata. Některé rodiny byly tak chudý, že prodávaly děti sunnitům jako otroky. A sunnité je nechávali pracovat jako zvířata. Ale al-Asad mohl chodit do školy a stal se pilotem stíhačky. Díky píli a silné vůli dokázal udělat převrat a stal se prezidentem. Důležité funkce dal alavitům a teď jsme jejich otroci zase my.“