Malý průvodce pravdou (a básněmi)
Nynější přehlídku kurátorsky vedou Tomáš Knoflíček a Libor Novotný. Disponují dlouholetou zkušeností s negalerijní prezentací současného umění: spolu s Hanou Vorlovou stáli u zrodu platformy Kukačka, která v Ostravě každoročně organizuje stejnojmenný festival umění ve veřejném prostoru, založený na principu „nenápadné kolonizace města“uskutečňované formou tu drobnějších, tu výraznějších uměleckých zásahů různé mediální povahy – tak jako kukačka paraziticky vstupuje do obydlí jiných ptáků.
Pro brněnské Sochy v ulicích zvolili Knoflíček a Novotný zdánlivě jasné jednoticí téma: Dichtung und Wahrheit (Báseň a pravda). Hutné a „historicky prověřené“motto však nemusí nutně vyjadřovat jasný záměr. Ocitáme se před preromantickou otázkou vztahu umění a pravdy, který je ovšem v kurátorském textu předestřen poněkud nejasně, ať už v rovině volného nakládání s aktuálně oblíbeným pojmem „postpravdy“, nebo v rovině arbitrárního zaměňování „pravdy“za „vědu“. Zářič zamýšlený efekt vypovídá – byť v mikroměřítku – o „opakování dějin“, ale zároveň také o tom, že současné umění zatím neztratilo schopnost vyvolat politickymotivované „veřejné pohoršení“.
Křeslo nacpané postpravdou
Další okruh tvoří díla operující s pravdou jako se souborem informací a dat sloužících k popisu a interpretaci světa. Patří sem práce Pavla Sterce, slovenských autorů Jána Gašparoviče a Martina Kochana, Tomáše Hlaviny a německého umělce Philipa Topolovace. Nejvyhraněněji se s tématem vypořádal Pavel Sterec v instalaci Radost z přetížení. Materializuje v ní „trh s vědeckými výsledky“, reprezentovaný predátorskými časopisy, které rezignovaly na standardní recenzní řízení a staly se zpoplatněnou platformou pro získávání (pochybné) akademické i ekonomické prestiže. Dokonce ani „vědou garantovaná pravda“tedy v současnosti nemusí být směrodatná. do krytu, je traktována podle nedokončené skladby Ritornel op. 25 od světově proslulé brněnské hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové, jejíž „souchotinářské plíce“překvapivě oživují masiv ostrohu. Podobně jako riverovský odkaz v Údolní ulici vyvolalo také toto dílo u části veřejnosti nevoli: kvůli údajnému rušení klidu v ranních a večerních hodinách musel být jeho „provoz“omezen na určitou „otevírací dobu“. Organizátoři se nevyhnuli ani bulvarizaci ze strany jedné z komerčních rozhlasových stanic, jejíž moderátoři instalaci zcela nepřípadně přisoudili sexuální podtext.
Stížnosti veřejnosti rovněž vedly k ukončení jednoho z nejzajímavějších projektů letošní přehlídky – Balvanu Oldřicha Moryse –, jehož partiturou se stala mapa města, respektive jeho urbánní struktura. V prvních týdnech přehlídky se kolemjdoucím naskýtal pohled na člověka valícího před sebou po ulici kámen, jehož činnost vyvolávala řadu otázek: zbyla nám z demokracie a kapitalismu opravdu jen práce orientovaná na výsledky, ať jsou jakkoli nesmyslné a neužitečné? Nemůže něco existovat jen tak, samo o sobě a samo pro sebe? Je příznačné, že tento živý obraz byl z ulic města předčasně vymazán jako „nebezpečná překážka a předmět ničící dlažbu“.
Jediným příspěvkem odkazujícím k tradiční kategorii mimesis, tedy nápodobě viděného ve výtvarném umění, zůstává Odcházení Krištofa Kintery. Iluzivně pojatá socha kupy tajícího sněhu plného odpadků, škváry a nedopalků cigaret (tedy opět všech dostupných informací a „pravd o světě“) strmící v letní scenerii v předpolí Domu umění počítá s ironickým momentem nepatřičnosti a překvapení. Přímočarosti interpretace se dílo vzpírá názvem vtíravě asociujícím havlovskou tragikomedii o výměně politických špiček. Pokud bychom vynechali podobně nemotorné výkladové pokusy, pragmaticky vzato objekt slouží i jako „poutač“na samotnou přehlídku, aniž by ovšem vyvolával závažnější konotace.
Třináct uměleckých intervencí do veřejného prostoru čítá šestý ročník přehlídky Sochy v ulicích – Brno Art Open, který pořádá Dům umění města Brna. Čím se tyto intervence vyznačují?
Čtyři podoby
Sochy v ulicích nejsou jedinou akcí svého druhu, která aktuálně probíhá v České republice. V Praze se od začátku června odehrávají hned dvě: jednak třetí ročník festivalu Sculpture Line (který se letos poprvé rozšířil také do Plzně), jednak nová přehlídka umění pod širým nebem s názvem M3 / Umění v prostoru. Pro Brno Art Open nenajdeme příhodnější koncepční protiklad, než jakým je přehlídka Sculpture Line, která cíleně nevystavuje „projekty“, ale „hotové sochy“, jak uvádí její umělecký ředitel Michal Gabriel. Z tohoto letmého srovnání vychází jmenovaná akce – byť se zaštiťuje zastoupením díla hvězdného Tonyho Cragga – jako konzervativní počin, který mechanicky rozmisťuje objekty po městě, aniž by si nárokoval jejich koncepčnější propojení nebo se nějak hlouběji zaměřoval na kontext místa.
FestivalM3 / Umění v prostoru se z důvodu kompaktnosti zaměřuje vždy na území jedné městské části, jíž se letos stala dynamicky se rozvíjející čtvrť Karlín. Jeho dramaturgie je založena na mezigenerační spolupráci, interdisciplinaritě a intermedialitě a podobně jako Brno Art Open nabízí i široké spektrum doprovodných programů od performance a uměleckých akcí až po diskusní a přednáškový panel. Relevanci projektu potvrzují i jména kurátorů letošního pilotního ročníku Radka Wohlmutha a Daniely Kramerové.
Odborně koncipované počiny, jako je Brno Art Open, i projekty směřované k širší diskusi s veřejností, jako je festivalM3 / Umění v prostoru, nebo nezávaznější, ale neméně podstatné formáty, jakým je ostravská Kukačka, na jejíž sedmé „vydání“se můžeme těšit letos na podzim, zaujímají v současné debatě o umění ve veřejném prostoru téměř apoštolskou pozici.
Zásadní kvalitou letošního ročníku Soch v ulicích je účinné spojení reflexe místních specifik a autorsky suverénních výpovědí Zastoupená díla lze rozdělit do čtyř okruhů: pravda ve vztahu k místu a jeho dějinám, pravda jako informace, pravda jako interpretace paradigmatu a pravda jako iluze