Máme Golema, Vrabce a chytré lidi
Igor Jex
„Fakulta se hlásí k původní myšlence, že máme v co nejširším smyslu vychovávat odborníky pro mírový jaderný průmysl,“říká děkan Igor Jex při prohlídce jaderné fakulty ČVUT v Praze.
PRAHA V přízemí budovy poblíž pražského Rudolfina – a pár metrů od hrobu rabiho Löwa – stojí tokamak Golem (nejstarší funkční fúzní reaktor světa), na jiném místě v Troji je zase školní štěpný reaktor Vrabec VR 1. „Jsme nejspíše jediná vysoká škola na světě, která má pro výuku svých studentů oba typy jaderných reaktorů. Jsou naprosto bezpečné,“říká u Golema Igor Jex, děkan Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské (FJFI) při Českém vysokém učení technickém (ČVUT).
„Náš reaktor jsme upravili a vylepšili tak, že je doslova ,blbuvzdorný‘,“dodává v malé místnůstce Vojtěch Svoboda, jenž se stará o termojaderný reaktor, který sem byl v roce 2007 dovezen z Ústavu fyziky plazmatu Akademie věd. Na reaktoru se učí budoucí jaderní inženýři, chodí k němu exkurze, ale výboje lze spustit i na dálku, klidně z mobilu. „Dálkové ovládání je jedním z důvodů, proč se o nás zajímá budovaný fúzní reaktor ITER ve francouzském Cadarache, s nímž spolupracujeme,“říká Svoboda, jenž tyto „výstřely“autorizuje. Na stěně nad ním jsou proto pohlednice, jež dostává od studentů a vědců ze zemí, odkud byl systém zažehnut: z Thajska, Mexika, ale nejčastěji z Francie.
Nový Nature i s autorkami
Díky takovému výukovému zázemí a tradici výzkumně orientované fakulty přicházejí i pěkné výsledky. Třeba před týdnem vyšla kolektivu vědců – se sedmičkou autorů z FJFI – studie v superprestižním časopise Nature. Pod studií je podepsán i Jaroslav Bielčík, který dříve působil jako „postdok“na Yaleově univerzitě, anebo trojice spoluautorek, jež vystudovaly „jaderku“.
Jaký je podíl žen na dostimaskulinní fakultě? „U promocí si dělám statistiku a máme už tak dvacet procent absolventek. Poměr se výrazně zvětšil,“říká Jex. Jsou též v pedagogickém sboru, příkladem čehož jsou profesorky Helena Jelínková, která je nejvíce citovanou vědkyní z ČVUT za loňský rok (a 16. absolutně), nebo Edita Pelantová, jež je přední profesorkou matematické analýzy.
Vědecké úspěchy mají mnozí – například skupiny Jiřího Limpou- cha (plasma), Libora Šnobla, Vojtěcha Petráčka (někdejšího prorektora pro výzkum), Miroslava Karlíka, předního českého matematika Pavla Exnera (kvantové grafy), Pavla Šťovíčka, Jesúse Guillerma Contrerase (do Prahy přišel z Mexika) nebo Petra Jizby, jenž získal doktorát z teoretické fyziky na univerzitě v Cambridgi.
Když padne otázka na fakultní specializaci v „jaderné fyzice“, Jex se ohradí. „S tím pojmem opatrně, je zavádějící. Naše fakulta se hlásí k původní myšlence, že máme v co nejširším spektru vychovávat odborníky pro mírový jaderný průmysl. Proto pokrýváme celý tento cyklus: od získávání uranu nebo jiných paliv až po jejich uložení a likvidaci. Když je tohle pomyslná páteř, navěšují se k tomu další obory. A tak kromě jaderné chemie, dozimetrie a katedry jaderných reaktorů máme i katedru materiálů, katedru fyzikální elektroniky a další odvětví mimo jaderné inženýrství. V České republice jsme jediní takto komplexní,“řekl Jex, který dříve vedl katedru fyziky – spolu s katedrou fyzikální elektroniky –, jednu z největších a nejsilnějších kateder.
Tradičně náročná škola
Celkem jich je deset. Důležitá je katedra dozimetrie a aplikace ionizujícího záření, kde pracuje například profesor Tomáš Čechák, jenž využil moderních metod dokonce k analýze užitých materiálů na relikviáři sv. Maura. „Byl to ohromný zážitek,“říká Čechák, který spolupracuje jak s památkáři, tak třeba s archeology z Masarykovy univerzity. Další z kateder, katedra jaderné chemie, kterou řídí Jan John, pracuje přímo s radioaktivními materiály, a to mimo jiné pro využití v radioanalytice, radionuklidech i radiofarmaceutické chemii. „Naši absolventi odcházejí jednak do akademické sféry, do státních dohlížejících orgánů a hi-tech firem,“nastiňuje John.
Podle Jexe má „jaderka“prakticky nulovou nezaměstnanost absolventů. „Ministerstvo školství ale někdy nezapočte absolventy FJFI, kteří jdou na doktorské studium do zahraničí, a jsou vlastně evidováni jako nezaměstnaní. Občas jsme se těm statistikám docela divili,“vysvětluje Jex. Mnozí z inženýrů přitom odešli do střediska CERN u Ženevy či na školy v Německu, Norsku a Švýcarsku.
Jedna z nejmenších fakult ČVUT má kolem 1500 studentů. Kvůli demografické křivce počet studentů klesá; nejvíce jich bylo kolem roku 2013, a to zhruba 2000 ve všech stupních studia – od bakalářského po doktorské. „Jaderná fakulta nikdy neztratila, řekl bych, svůj komorní charak- ter. Dnes poměr studentů na pedagoga umožňuje ještě výrazněji individualizovanou přípravu, což přináší mnohé klady,“tvrdí děkan. Škola je to enormně těžká. Propadovost je značná, srovnatelná asi tak s matfyzem. Už v prvním semestru odpadne polovina přijatých! „Diplomaticky tomu říkáme, že ,volba školy nebyla ideální a na jiné by se jim dařilo lépe‘,“naznačuje Jex.
„Když chcete hrát první ligu, musíte mít jisté dovednosti. Střední školy se hlavně zaměřily na jazyky, ale získat schopnosti v matematice či fyzice vyžaduje i to, čemu se hezkým českým slovem říká sitzfleisch. Něco se musí odmakat, vysedět. Když se pak podíváte na integrál, jak se má zintegrovat, většina mých kolegů hned řekne: ,Kouknu a vidím‘. Studenti se ale tomu jen diví. Tato schopnost je totiž zčásti dána jistým drilem, rutinou, jinak vám to hned tak v mysli nenaskočí,“vypráví Jex.
Na fakultě jsou i zahraniční studenti: hlásil se už také Kolumbijec, pár Turků i Íránců. Není to v posledním případě kvůli sankcím problém? „Myslím, že Írán už byl trochu vzat na milost. Kdy- by se ovšem íránský – anebo jakýkoliv jiný – student zajímal pouze o to, jak reaktor zapnout, a nikoliv, jak jej také vypnout, tak bychom asi zpozorněli, ale to se nám ještě nestalo,“směje se Jex, „humboldtián“, tedy příjemce prestižního Humboldtova stipendia, jichž je na fakultě několik.
„Někdy jde fakt o život“
V Česku unikátní fakulta má řadu plánů včetně zavedení nových studijních oborů jaderná bezpečnost či kvantové technologie. Uvažuje také o vyučování „decomissioningu“čili programu, jenž by se měl Kvantový fyzik, vědec a pedagog
Děkanem Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze je od roku 2013.
Narodil se v Bratislavě. Roku 1987 absolvoval pražskou FJFI (obor fyzikální elektronika).
Posléze pracoval ve Fyzikálním ústavu Slovenské akademie věd v Bratislavě.
Působil v Tokiu, Helsinkách, Berlíně či Ulmu, obdržel prestižní Humboldtovo stipendium.
V roce 2003 získal na ČVUT profesuru pro obor fyzika.
Věnuje se kvantové optice, zkoumá interakce (neklasického) světla a hmoty.
Je autorem řady učebnic a více než 150 vědeckých studií se zhruba 2000 citacemi. Napsal i populárnější knihu o fyzikovi Ludwigu Boltzmannovi a Maxu Planckovi.
Je fanouškem Star Treku. S manželkou mají dva syny, oba se věnují matematice. zabývat i vyřazováním dosloužilých jaderných zařízení, třeba na pobočce v Děčíně.
Škola chce zůstat těžkou, přísnou. „I když k nám přijdou na kontroly naši absolventi pracující v SÚJB nebo v SÚRAO, nikdy nám nic neodpustí... A k té studijní náročnosti: přispělo by nějak vašemu pocitu bezpečí, kdybyste věděl, že někdo, kdo mačká knoflíky v jaderné elektrárně, nerozumí tomu, co dělá? Anebo že někdo, kdo vás bude ozařovat v nemocnici, si plete jednotky? V jistý moment jde fakt o bezpečí a lidské životy,“upozorňuje děkan Jex.