Zná tady někdo Jerryho Douglase?

Světová i naše hudební scéna má spoustu hudebníků, kteří stojí přes veškerou kvalitu, aktivitu a oborovou slávu mimo hlavní zájem médií a vlastně i nespecializovaných posluchačů. O těch domácích „postižených“třeba někdy příště. Tentokrát se chci zmínit o jednom Američanovi, který – a teď se podržte – má na kontě spolupráci na zhruba 1600 albech. A ještě ke všemu hraje na z českého pohledu neobvyklý nástroj. Či spíše rodinu nástrojů.

Ten člověk se jmenuje Jerry Douglas a jeho specializací je hraní tzv. slidovou technikou, tedy klouzání kovovým či skleněným válečkem po strunách. V jeho instrumentáři najdeme resofonické kytary všeho druhu, dobro nebo takzvanou lap steel kytaru. Takto vybaven hrál ve studiu například s Rayem Charlesem, Erikem Claptonem, Paulem Simonem nebo Elvisem Costellem. Podílel se na hudbě ke skvělému filmu bratří Coenů Bratříčku, kde jsi?. Od roku 1998 je členem kapely Union Station americké zpěvačky Alison Kraussové, která je – podržte se podruhé – majitelkou největšího počtu cen Grammy: má jich na poličce 27, celkově byla 42krát nominována. Paradoxně ani ji u nás moc lidí nezná, leda tak ze slavného alba Raising Sand (2017), které tu ovšem zarezonovalo díky tomu, že jde o společné album s Robertem Plantem.

Ale zpět k Jerrymu Douglasovi, tomuto „tajnému svatému“(jak se hudebníkům, bez nichž by scéna vypadala úplně jinak, ale popularita je minula, kdysi říkalo v časopise Rock & Pop) americké nejen bluegrassové scény. Právě totiž se svým The Jerry Douglas Bandem vydal báječné nové album What If. Některé z obsažených skladeb už Douglas v minulosti nahrál, některé z nich jsou coververze. Ale poslechnete-li si Hey Joe, starý kus zpopularizovaný Jimim Hendrixem, anebo písničku 2:19 Toma Waitse, rozhodně byste na původní zdroje nesázeli. A když Douglas se svými parťáky a hosty v několika skladbách ukáže, jak invenčně se bluegrass dá propojit třeba s moderním jazzem, řeknete si: Jak to, že jsem ho neznal dřív?