I sochy v politice umírají
Odstraňování historických monumentů je politickým aktem. Ukazuje, kdo drží moc
Na požadavek amerických liberálů, aby z veřejných prostranství okamžitě zmizely sochy připomínající postavy konfederace, jako byl generál Lee, v Evropě spíše zíráme.
Ano, i evropské země zažily odstraňování monumentů, ale zpravidla v době revolucí či po nějaké válce a týkalo se to většinou těch nejhorších symbolů, jakými byli Hitler nebo Stalin. Amerika ale žádnou revoluci neprožívá, pouze se stal prezidentem Donald Trump. Proč musí socha generála Leeho mizet právě teď?
Americká společnost se leckomu v této souvislosti jeví nevyzrálá a tamní veřejná debata dost hysterická, což je paradoxní, když si uvědomíme, že „mladý a nevyzrálý“americký národ dvakrát v minulém století vytáhl Evropu z katastrof a zadržoval čtyřicet let expanzi komunismu...
V tomto ohledu si my v Evropě připadáme rozvážnější, klidnější a dospělejší. Krom těch nejhorších vrahů 20. století bereme svou minulost, jaká je, jako historické dědictví, které je součástí naší identity. A naše historická identita obsahuje dobré i zlé. V kontrastu s americkou hysterií, kde teď každý uvědomělý starosta slibuje odstranit to či ono, se sami sobě jevíme jako vyrovnanější s vlastní minulostí.
Kdo okupuje symbolický prostor
Dost možná je naše vyrovnanost iluzorní, každopádně kauza generála Leeho inspiruje k zajímavým reflexím. Zajímavá je v tom smyslu třeba zkušenost Francie. Peter Brooks, profesor literatury na Yale University píše, že spor mezi republikány a royalisty trval ve Francii několik generací. Začalo to během francouzské revoluce a boj o monumenty a prostranství se táhl ještě daleko za období Pařížské komuny (1870–1871). Komunardi se považovali za dědice revoluce a obrovské úsilí věnovali snaze uzurpovat si veřejný prostor pro své politické cíle. Paříž je dosud plná symbolů, které stojí ideologicky proti sobě. Náměstí Bastily je místo socialistického triumfu. Vítězný oblouk má zase slavit imperiální dobyvačnost.
Na náměstí Vendome najdeme sloup oslavující Napoleona jako římského císaře, který komunardi v rámci své kulturní revoluce strhli, a když prohráli, byl zase obnoven. Na Montmartru se nacházelo původně opatství, které bylo v roce 1792 vypáleno. V roce 1871 se Montmartre, tedy doslova „hora mučedníků“, stal symbolem obrany Paříže; odsud dělostřelci komunardů bránili město proti kontrarevoluci. Konzervativci pak právě zde postavili baziliku Sacré-Coeur. Bazilika je duchovní místo, ale také akt politiky a preventivní okupace symbolického prostoru.
Leonid Beršidskij, komentátor agentury Bloomberg a jinak Rus žijící v Berlíně, připomíná v rámci evropských analogií, že mnozí zastánci odstraňování monumentů si myslí, že zlikvidují shromaždiště extremistů. Někdy to pomůže. Ti levicoví se v Berlíně scházeli pod sochou Lenina na Leninově náměstí. Socha už je pryč a náměstí, které nese název OSN, nikoho k ničemu neinspiruje.
Když ale zmizí vizuální symbol, poklesne chuť lidí zjišťovat si na Googlu, kdo byl kdo? Začali by se třeba Belgičané více nebo méně zajímat o koloniální zvěrstva krále Leopolda II., kdyby se rozhodli odstranit jeho sochu?
Sovětský památník věnovaný vítězství Rudé armády v Treptower Parku v Berlíně obsahuje pozlacené citáty ze Stalina. Už u toho asi zůstane, protože to nikdo neřeší. Beršidskij také navrhuje, ať se kontroverzních soch zmocní umělci a různě je dotváří. Do jeho článku proniklo i město Litomyšl a Zdeněk Nejedlý. Ten, jak známo, zaštiťoval po roce 1948 čistky na univerzitách, ale zároveň se nesporně zasloužil o péči o české hudební dědictví. Plaketa pod sochou říká, že „město Litomyšl oceňuje jeho dobré a odsuzuje jeho špatné skutky“. Nejde to ale brát přes kopírák. Belgický král Leopold II. vybudoval město Brusel, ale spoluodpovídá za smrt deseti milionů lidí v Kongu. Než dát pod sochu plaketu, že „město Brusel oceňuje jeho dobré skutky a odsuzuje ty špatné“, tak to asi raději nic, že.
Co Američany spojuje a co je naopak štěpí
Komentátor Reuters John Lloyd zase navrhuje, ať radniceměst investují do aplikací pro mobilní telefony, a když se přiblížíte kontroverzní soše, problikne vám na displeji kritický životopis.
Trumpovi nefandíme, ale jedno citlivé téma zvedl, když se zeptal, kdy se začnou odstraňovat sochy otců zakladatelů, jako byl George Washington, protože všichni byli otrokáři. Podle mne na to dojde, protože v USA se nikdo moc nesnaží definovat hranice, kdy přestat. Koneckonců bývalý prezident Barack Obama v souvislosti s událostmi v Charlottesville citoval na tweetu Nelsona Mandelu, nikoli americké otce zakladatele.
Na celé disputacimne nejvíc děsí, že demonstrace žádající svobodu slova a respekt k ústavě jsou dnes leckým v USA považovány za fašistické. Liberály ústava moc nezajímá. Tématem jsou pro ně rasismus, lidská práva, inkluze apod. A naivní Evropan by si přitom myslel, že ústava je to, co Američany různých postojů a názorů spojuje, že úcta k ní je to, co tvoří v USA politický národ.
Odstraňování soch nemá nikdy nic společného s historií. Má to prostě demonstrovat, kdo ovládá politiku a kdo má zrovna moc.