Vysoký účet za liknavost v bytové politice
který započal nálezem Ústavního soudu z roku 2000, jímž byla poprvé regulace nájemného označena jako neústavní.
Asociální a neústavní regulace
Tato nová kapitola je významná proto, že štrasburský soud poprvé určil metodu výpočtu náhrady, kterou musí stát vlastníkům bytů za regulaci zaplatit. A to navzdory dosavadní judikatuře vrcholných českých soudů, že výše nájemného dle zákona o jednostranném zvyšování nájemného je již výší legitimní, od níž se má počítat náhrada za předchozí omezení vlastnického práva. ESLP stanovil, že náhradu je třeba počítat jako rozdíl mezi regulovaným a tržním nájemným.
Metaforicky řečeno, štrasburský soud teprve nyní vystavil politickým reprezentacím účet za to, že nebyly schopny mezi roky 2000 a 2007 dosáhnout dohody na podobě zákona, který by rozmrazil výši nájemného a nájemné dereguloval, respektive který by zavedl zákonnou a přiměřenou regulaci nájemného.
Právní pohled je již nyní zřejmě jasný, ostatně Ústavní soud již v roce 2000 argumentoval podobně. Jednalo se o omezení vlastnického práva a jako takové mělo být přinejmenším stanoveno zákonem – nikoli tedy vyhláškou, cenovým výměrem či vládním nařízením o cenovém moratoriu, jaké všechny formální podoby regulace v minulosti měla.
V této souvislosti je vhodné si položit i jinou otázku, a sice kdo nesl a ještě ponese náklady na tohoto transformačního kostlivce, který v posledních téměř dvaceti letech putoval ze skříně do skříně různých orgánů veřejné moci? Z tohoto úhlu pohledu totiž byla regulace nájemného vlastně asociální a její důsledky jsou zejména problémem mezigeneračním.
Dosavadní judikatura Ústavního soudu a ESLP celkem logicky akcentovala otázku omezení vlastnických práv majitelů bytů s regu- lovaným nájemným, skutečnost, že takové omezení musí mít zákonný základ a musí být případně proporcionální sledovanému účelu, jímž je zajištění bydlení.
Bič na mladé rodiny
Poněkud opomíjeným problémem regulace nájemného však bylo od počátku i to, že vůbec nebyla způsobilá vést k naplnění proklamovaného účelu, totiž realizaci sociální a bytové politiky státu. To proto, že byla plošná, neadresná, sociálně indiferentní: kdo držel z doby minulé dekret na byt, měl v transformační ruletě to štěstí, že bydlel v takzvaném regulovaném nájmu bez ohledu na to, jak semu v novém tržním prostředí dařilo a jaké měl majetkové a sociální poměry.
Již tehdy nesly náklady regulace především mladé rodiny, které si opatřovaly své první bydlení – byly nuceny platit tržní nájemné, jehož výše byla regulací navíc rovněž deformována, neboť vlastníci bytů si jejich výší kompenzovali „ztráty“z regulovaného nájemného. Případně si rodiny musely opatřovat bydlení vlastní, přičemž náklady na jeho pořízení již v polovině 90. let minulého století rostly a ostatně (na rozdíl od deregulovaného tržního nájemného) rostou nadále.
Stranou ponechejme to, že se byty na trh dostávaly nejen v důsledku restitucí či nové výstavby, ale nabízeli je nezřídka opět původní držitelé dekretů, kterým byl byt odprodán za velmi netržní cenu obcemi, které se rády zbavovaly péče o bytový fond. Nastupující generace tak nesla transformační náklady bydlení a bude jimi zatížena i do budoucna, tentokrát prostřednictvím státního rozpočtu.
Není pochyb o tom, že řada sociálních skupin – typicky penzisté – užívala byty s regulovaným nájemným zcela oprávněně, neboť by na jiný typ bydlení nedosáhla. Problém regulace byl v již zmíněné sociální slepotě a v tom, že nebyla stanovena zákonem. Bohužel se zdá, že liknavost politické reprezentace ve věci deregulace nakonec vedla k opačnému efektu: tak dlouho se prodlužovala neústavní regulace, až došlo ke zpochybnění legitimity regulace nájemného jako takové.
Evropský soud pro lidská práva se postavil za vlastníky domů a odsoudil někdejší české regulované nájemné. Vlastníci budou mít právo na náhradu ušlého zisku, což bude rána pro státní kasu.
Otevřené dveře spekulantům
Bylo by nicméně nešťastné, pokud by rozsudky ESLP byly chápány tak, že jakákoliv regulace, včetně například regulace obcí, které jsou nadále významným vlastníkem bytového fondu, je nelegitimní. Požadavek na náhradu v plné výši odpovídající tržnímu nájemnému je důsledkem toho, že v období do roku 2007 nebyla regulace stanovena v zákoně, tedy z pohledu garancí majetkových práv jako by vůbec neexistovala.
To je třeba zdůraznit zejména proto, že nyní stát není schopen vytvořit funkční systém sociálního bydlení, který měl ostatně v ideálním případě plynule navázat na deregulaci nájemného. Ustavil se tak systém opět v mnohém nespravedlivý, na němž vydělávají spekulanti poskytující příjemcům sociálních dávek nedůstojné bydlení, přitom za ceny často převyšující tržní nájemné.
Sociální bytová politika se tak stává jednou z nejproblematičtějších oblastí politiky, transformačním kostlivcem, který vypadává nejen ze štrasburské skříně.
Autor je generálním sekretářem Ústavního soudu, působí rovněž na Fakultě sociálních studií MU. Článek vyjadřuje osobní názory autora.