Neoprávněná stíhání ničí životy
Stanislav Mečl jako státní zástupce stíhal závažnou hospodářskou kriminalitu, dnes se jako advokát pere za nespravedlivě stíhané
LN Co vás vedlo k tomu v roce 2017 spoluzaložit subjekt nazvaný Společnost na ochranu nespravedlivě stíhaných (SONS)?
Primárně to byly diskuse s přáteli – Janem Kalvodou, Janem Urbanem, Ivou Vojtkovou či Evou Vorlíčkovou – o tom, s čím v české justici nejsme spokojeni. Letos v nás uzrálo přesvědčení, že by to nemělo zůstat jen v našich soukromých rozpravách, ale měli bychom se jasně veřejně vymezit.
LN Název zjevně naráží na Výbor na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS), který v totalitním Československu upozorňoval na případy politického pronásledování. Proč?
Ta paralela se nabízela s ohledem na disidentskou minulost většiny zakládajících členů SONS. Sice přímo nenavazujeme na činnost VONS, ale také ctíme dodržování etických pravidel a máme zájem o věci veřejné. To je to pojítko, co nás spojuje.
LN Přece jen ale nespravedlivé stíhání mělo jiné konotace za totality a nyní.
Není to samozřejmě tak, že bychom se chtěli zabývat jen případy, kde podle nás dochází kmanipulacím, zvůli, nebo dokonce účelovému trestnímu stíhání. Podoba nespravedlnosti se v čase mění.
V minulosti to bylo stíhání za politické názory a odpor proti vládnoucímu režimu, dnes spočívá spíše v neodborném přístupu policistů a státních zástupců, kteří nechápou podstatu řady složitých hospodářských kauz. Jejich správné řešení odvisí od toho, zda orgány činné v trestním řízení případ pochopí. Třeba zda se vyznají ve fungování obchodních společností nebo dotačních programů a dokážou rozlišit běžný pohyb v mezích zákona od jednání, které je skutečně společensky škodlivé, a tudíž trestné. Někdy jim to bohužel splývá. Něco se jim zdá podezřelé, a tak to kriminalizují. Není to jen o odborných znalostech, ale i o zkušenosti a schopnosti vybrat důkazy, které věc opravdu objasňují.
V praxi se setkávám s případy, kdy bylo vše v souladu se zákonem a najednou fyzická či i práv- nická osoba čelí trestnímu obvinění. Častější jsou ale kauzy, kde došlo k dílčímu pochybení, ale společenská nebo ekonomická prospěšnost výrazně převyšuje škodlivost takového jednání.
To je typicky kauza Opencard, kde stojí před soudem radní, kteří se celou věc snažili vyřešit a snížit škody způsobené Praze bývalým vedením. Sice došlo k pochybení při zadávání veřejných zakázek, ale s ohledem na to, že jednání směřovalo k minimalizaci škod, to podle mě nemůže být vnímáno jako trestná činnost.
LN Jakými případy se v SONS ještě aktuálně zabýváte?
Vznikli jsme teprve před několika měsíci, bude ještě chvíli trvat, než se to zaběhne. Chceme se ale věnovat jen kauzám, jež mají obecnější přesah. Ten u Opencard spočívá v tom, že zadávání veřejných zakázek je velmi komplikované, a pokud do něj vstoupí hrozba trestního stíhání, rozvoj měst se může zcela zastavit. Radní se budou bát vězení a raději nebudou připravovat žádné projekty. Může to také odrazovat občany od účasti v komunální politice.
Zabýváme se i letitou kauzou bývalého úředníka Radima Špačka, jenž byl odsouzen za údajné tunelování evropských fondů. Táhne se už dvanáct let a trestnímu stíhání tam čelí lidé, kteří na problematické praktiky na ministerstvu pro místní rozvoj naopak upozorňovali.
LN Vy jste byl do roku 2013 státním zástupcem, působil jste v nejvyšších patrech soustavy, půl roku jste řídil Vrchní státní zastupitelství v Praze. Co vás vedlo k tomu, že jste se teď jako advokát stal bojovníkem za práva nespravedlivě stíhaných?
Zastupuji řadu fyzických i právnických osob v trestním řízení. A jako státní zástupce si zdaleka tolik neuvědomujete, jak složitá je situace obviněného. Orgány činné v trestním řízení se jeho návrhy a opravnými prostředky málokdy seriózně zabývají, je nesmírně obtížné domoci se nápravy. Aktivity SONS pramení v neochotě reálně přihlížet k argumentům obhajoby. Ty jsou obvykle chápány jako bzučení obtížného hmyzu, které jen zdržuje.
Absolvent pražské právnické fakulty, který až do roku 2013 působil jako státní zástupce. V lednu 2011 se stal náměstkem nejvyššího státního zástupce, mezi listopadem 2011 a březnem 2012 byl pověřen vedením Vrchního státního zastupitelství v Praze.
Funkce státního zástupce se vzdal v roce 2013, kdy se stal advokátem. Vede trestněprávní praxi v pražské pobočce mezinárodní advokátní kanceláře Kinstellar.
Letos spoluzaložil Společnost na obranu nespravedlivě stíhaných. LN Na druhou stranu od orgánů činných v trestním řízení zase slyšíme stesky, že obvinění mají příliš široká práva.
Státní zástupci mohou mít pocit, že práv a opravných prostředků je příliš mnoho a možnosti obhajoby jsou velmi široké. Jenže je třeba si uvědomit, že jejich reálný dopad v přípravném řízení je velmi, velmi slabý. Takřka nemáte šanci, že vám někdo bude reálně naslouchat. Až v řízení před soudem můžete čekat, že se někdo bude vašimi argumenty poctivě zabývat.
LN Uvědomují si policisté a státní zástupci, jaké dopady má trestní řízení na ty lidi?
Bohužel to příliš nevnímají. Presumpce neviny v soukromém a pracovním životě bohužel neplatí, dopady do vašeho života jsou dramatické. Můžete přijít o práci a máte obrovské náklady spojené s obhajobou. V příznivém případě je to mnoho stovek tisíc, ve vleklých a složitých případech to snadno může jít do milionů korun, dokonce i desítek milionů korun. Pokud čekáte na verdikt třeba sedm let, tak to člověka ničí, a to i když je nakonec osvobozen.
LN Máte dojem, že pro státní zástupce je především důležité dostat věc k soudu, byť důkazy nejsou zcela průkazné? Obžaloba se má totiž podávat i v pochybnostech.
To pravidlo samo o sobě závadné není, ale spor je o jeho výklad – o jaké pochybnosti jde a jak jsou závažné. Pokud některé detaily kauzy nejsou objasněné, ale je přesvědčivě dokázáno, kdo a co spáchal, tak je zcela v pořádku obžalobu podat. Ale pokud existují pochybnosti o tom, zda je jednání vůbec trestným činem, pak s takovou věcí vůbec nejde jít k soudu. Státní zástupce si musí o věci udělat jasno, nesmí to alibisticky nechat na soudu. Může třeba mít pochybnosti, zda míra zavinění jednatele je vyšší nebo nižší než míra zavinění účetního, ale nikoli zda to, čeho se měli dopustit, je vůbec trestný čin.
LN Příliš široký výklad pochybností může vést k alibistickému žalování všeho, restriktivní naopak k zametání kauz.
No pozor, zametání kauz vnímám jako aktivní činnost k tomu, aby věc, která je trestnou činností, nebyla projednána před soudem a pachatel nebyl potrestán. Pokud ale státní zástupce nepodá obžalobu, protože není jisté, zda došlo ke spáchání trestného činu, tak to přece není žádné zametání, ale zodpovědný postup plně v souladu se zákonem.
LN Je to psychologická věc, že pro státního zástupce je úspěšnou kauzou jen ta, jež skončí pravomocným odsouzením?
Je to tak. Je to důsledek čárkovacího systému, který se odvíjí od počtu skončených věcí, počtu stíhaných osob a pravomocně odsouzených osob. Čím více toho máte, tím jste lepší.
LN Měl jste tento přístup i vy, ještě jako státní zástupce?
Já osobně ne. Ale již tehdy jsem to vnímal jako nešvar.
LN Děje se toto alibistické podávání obžaloby u všech druhů kriminality, nebo je to typické hlavně pro tu hospodářskou?
Jsem přesvědčen, že v hospodářské kriminalitě se dává přednost projednání věci před soudem. Méně se váží důvody pro a proti podání obžaloby nebo zastavení trestního stíhání.
LN Aktuálně nejsledovanější hospodářskou kauzou je domnělý dotační podvod na farmě Čapí hnízdo. Andrej Babiš poukazuje na to, že daná dotace prošla všemi možnými kontrolami a žádná neshledala žádné pochybení. Máte tip, zda věc skončí před soudem?
Kauza Čapí hnízdo je příkladem, kdy si myslím, že si státní zástupce nedovolí nepodat obžalobu, byť si o ní myslí, co chce. Nechme se překvapit, ale já bych sázel na alibismus – ať o tom rozhodne soud. Ten byl ostatně zřejmý už z těch diskusí o tom, zda o podání žádosti o vydání Babiše a Faltýnka státní zástupce věděl. Značnou roli jistě hrála i dohledová prověrka z Vrchního státního zastupitelství v Praze, které považovalo dobu řízení za hraniční. V takové situaci si podřízené složky asi netroufaly řízení dále „protahovat“a žádost raději podaly.