Soňa je úchvatná
Paul de Vence působí tak volně a radostně jako pravý světoběžník, který dokáže být doma všude a najít si tam to své.
Dřív salon, dnes studovna spisů StB
Režisérka použila některé materiály z natáčení předchozích snímků s Červenou a kombinuje její osobní vzpomínky a komentáře s archivními dokumenty, z nichž zejména dobové ukázky z rolí na zahraničních scénách jsou zvlášť zajímavé. Divák může vidět a slyšet umělkyni ve vrcholné kondici a ocenitmimořádné zabarvení jejího fascinujícího altu, třeba v roli Carmen, kterou zpívala více než stopadesátkrát na jevištích tří kontinentů. Nebo jako mladičkou roz- tomile koketní interpretku písně svého otce Jiřího Červeného, zakladatele kabaretu Červená sedma.
Před Soňou se po válce rýsovala zajímavá herecká kariéra, například v roce 1947 ji režisér Slavinský obsadil do role dcery hlavního hrdiny, jejž hrál Jaroslav Marvan, ve filmu Poslední mohykán. Nakonec se však rozhodla pro operu; za normálních poměrů by se jí mohla věnovat v Praze, po roce 1948 se ale ocitla pod dohledem StB, a tak využila příležitosti a odešla do Brna. Tam také dostala nabídku na hostování opery Unter den Linden v Berlíně, kde zahájila svou mezinárodní kariéru.
Soňa se v dokumentu nevyhne žádnému traumatizujícímu zážit- ku, a že jich nebylo málo. Sonin otec Jiří Červený byl jako intelektuál za války deportován do Terezína a její matka Žofie byla z politických důvodů vězněná v koncentračním táboře v Ravensbrücku.
Červená prochází studovnou Archivu bezpečnostních složek, který dnes sídlí v bytě v ulici Na Strouze na Novém Městě pražském, kde pěvkyně s matkou bydlela. Provádí nás někdejším salonem s krbem, ložnicemi – tam, kde žily, jsou dnes uložené dokumenty, které na ně vedla Státní bezpečnost; takový paradox se sotva dá vymyslet, ten přináší jedině život sám. Stejně jako dvě fotografie, které dělí pár let: Sonina krásná a mondénní matka v dlouhé róbě opřená o honosný krb v sa- loně a vedle stejná žena po návratu z koncentračního tábora: krátké šedivé vlasy, vyhaslý pohled a odhalená vyhublá záda.
Soňa se dokáže vrátit i do prostor zdevastovaného sanatoria v Legerově ulici, odkud v noci unesla tělo své matky, kterou Státní bezpečnost zatkla a po třech dnech výslechů ji na Pankráci zabila. Soňa pak přesvědčila zřízence, aby jí tělo vydal, a matku tajně pochovala na vyšehradském hřbitově. Stojí u suterénního špinavého okna, kde byla pitevna kliniky, štíhlá, vzpřímená a nesentimentální. Svou věcností a tím, že nečeká lítost a úžasně se ovládá, je skutečně impozantní.
Sommerové se ovšem podařilo proniknout k jejím skutečným ci-
Obnovit kariéru v 77 letech!
Snímek Olgy Sommerové přináší i další rozměr – při pohledu na nezlomnou vitalitu, otevřenost, svobodomyslnost a pozitivní energii Soni člověk doslova pookřeje, ostatně vždy měla dar podněcovat ostatní. Uměla třeba přesvědčit vedení opery v San Francisku, aby nastudovalo Janáčkovu Její pastorkyňu v češtině, do Prahy přivedla režiséra Roberta Wilsona a ať už jsou názory na jeho inscenace v Národním jakékoliv, je to režisér se světovým renomé a první scénu zviditelnil. Přitom když se Soňa do svého rodného města vrátila po listopadu 1989, rychle si uvědomila, že je tu víc cizinkou než kdekoliv jinde. S tím se nesmířila a dokázala zde svou kariéru obnovit v 77 letech!
Na jevišti Národního divadla v roce 2002 vystoupila v symbolické němé roli Osudu ve Wilsonově inscenaci stejnojmenné Janáčkovy opery. Mimořádně přesvědčivá byla v ústřední roli inscenace – procesu Aleše Březiny a Jiřího Nekvasila Zítra se bude… Nastudování skvěle vystihlo metody totalitnímanipulace a bylo zbudované právě na jejím charismatu, výrazu, citu pro hudbu a slovo.
Robert Wilson posléze díky Červené v Národním nastudoval dvě inscenace, v obou hrála: nejprve Elinu Makropulos v Čapkově dramatu a poté v inscenaci 1914.
Červená