Minisukně a drogy na Lidu
gy nebo fotograf David Bailey. Slyšet jsou pouze jejich hlasy, film je – kromě záběrů na současného Cainea – poskládaný výhradně z dobových záběrů, včetně teh- dejších rozhovorů. Snímek začíná oslavou uvolnění postavení dělnické třídy v 50. letech a přechází v líčení entuziasmu raných let šedesátých. Přestože se nevyhýbá kritic- kému pohledu, nepřináší analýzu doby, ale především zábavnou podívanou s velkou dávkou nostalgie. Nezastírá se tu, že k 60. letům patřilo i velké drogové opojení. „Jasně že beru drogy. Všichni je berou,“říká v dobovém rozhovoru Marianne Faithfull a o zkušenosti s LSD tu hovoří i Paul McCartney. Sám Caine přidává v současném komentáři historku, že marihuanu zkusil pouze jednou: „Smál jsem se pět hodin v kuse a nezastavil mi žádný taxík. Musel jsem jít přes půl Londýna pěšky. Víckrát už jsem to nezkusil.“Caine ve filmu vzpomíná i na počátky své kariéry, kdy se jako mladík z dělnického prostředí snažil prosadit ve filmu a první velkou roli armádního důstojníka mu dal až americký režisér Cy Endfield ve filmu Zulu – „Brit by mě s mým cockney pří- zvukem do takové role nikdy neobsadil,“vysvětlil herec.
Fascinující cesta za zvuky
Battyho film je uváděn mimo soutěž, stejně jako pozoruhodný dokument o japonském hudebníkovi a skladateli Ryuichi Sakamotovi, který je mimo jiné držitelem Oscara za hudbu k filmu Bernarda Bertolucciho Poslední císař (získal za ni i Zlaý glóbus a cenu Grammy) a autorem hudby k filmu Revenant: Zmrtvýchvstání. Snímek s názvem Ryuichi Sakamoto: Coda natočil režisér Stephen Nomura Schible a pokrývá několik aktuálních let ze života hudebníka, který má za sebou kromě hudební kariéry i úspěšný boj s rakovinou.
Sakamoto začínal na přelomu 70. a 80. let jako jeden z průkopníků syntetického popu a elektronic- ké hudby, později se začal věnovat i hudbě k filmům. V posledních letech se jeho zájem obrátil také k otázkám životního prostředí a přírody, aktivně vystupuje jako odpůrce atomové energie.
Letos pětašedesátiletý Sakamoto ve filmu hovoří o svých inspiračních zdrojích, kterými jsou i J. S. Bach, filmy Andreje Tarkovského nebo zvuk klavíru, který přestál tsunami. Mluví i tom, jak nemoc změnila jeho život a jakou výzvu mu v závěru léčby přinesla možnost pracovat na hudbě k filmu Revenant, jehož režiséra Alejandra Gonzáleze Inárritua velmi obdivuje. Film se příliš nezabývá životopisnými detaily, přesto je uceleným portrétem výjimečného hudebníka a umožňuje divákovi sledovat jeho fascinující cestu za hledáním zvuků.