Je zákaz urážky svobodou?

„Křížová aféra“firmy Lidl vyvolává silné emoce, ale je pouze špičkou hlubšího problému

Pokud porovnáte komerční reklamu s politickou propagandou, překvapí vás relativní intelektuální poctivost té první. Tato slova napsal George Orwell v září 1943. Podle Orwella zadavatel reklamy alespoň ví, jaký je jeho cíl – získat peníze. Naproti tomu politický propagandista si ve skutečnosti často přeje opak toho, co hájí.

Na tom něco je, přesněji řečeno donedávna bylo. Aféra firmy Lidl totiž jako by Orwellův výrok popřela. Soukromá společnost sáhla ke kroku, za jaký by se nestyděl kovaný ideolog či politický propagandista. Ve vlastní reklamě použila snímky řeckých kostelů, ale odmazala z nich kříže. Znamená to snad, že komerční firma se místo zisku podvoluje ideologii a že citovaná Orwellova teze už neplatí?

Kdo si troufne vymazat minaret

Komerční firma dělá práci propagandistů, a proto budí emoce. Lze je chápat. Krok Lidlu připomíná islamizaci či aspoň podvolení. Kdo to chce – byť nepřímo – dokázat, stačí, když se zeptá: Mohlo by to být i obráceně? Troufla by si nějaká firma zmanipulovat reklamu tak, že by ze symbolu islámu odstranila typicky islámské rysy? Použila by třeba snímek istanbulského svatostánku (nyní muzea) Hagia Sofia s odmazanými minarety? Těžko. A kdyby se toho odvážila, čelila by drsným protestům muslimů.

U nás se musíme spokojit s protesty kardinála Duky, ministra Jurečky či smediálními odsudky typu „Lidl urazil řecký národ, řeckou církev, řecké dějiny“. Má to daleko ke vzteku rozvášněných muslimů třeba na karikatury Proroka, ale na české i evropské poměry je tu vášně až až.

A přece ze strany Lidlu nejde o cílenou vstřícnost k islámu. Jistě, snímky na obalu zboží lze označit za lež, za historickou či kulturní manipulaci či jako fake news. Lidl dělá v reklamě to, co ve vyšší politické lize dělá OSN a Unesco. Když tyto organizace ve svých rezolucích upřely židovský kontext nejsvětějšímu místu judaismu, Chrámové hoře v Jeruzalémě, potvrdily tak výlučný nárokmuslimský a pa- lestinský. I Lidl upírá křesťanský kontext řeckým kostelům. Ale přes to vše jsou klíčovými slovy „aféry Lidl“výrazy urážka a názorová neutralita.

Firma Lidl se hájila snahou o náboženskou a politickou neutralitu: „Naším cílem rozhodně nebylo kohokoliv urazit a omlouváme se, pokud k tomu došlo.“Jenže pocit urážky není prioritou této věci, respektive by jí být neměl. Možný pocit urážky tu slouží jen jako něco, zač se dá bez ztráty tváře omluvit.

Jádrem problému je však pokroucené vnímání politické, náboženské či názorové neutrality. Lidl ve své reklamě dělá to, co už déle činí pokroková politika. Ve jménu neutrality skutečnost sterilizuje, vyklešťuje a zbavuje veškerého obsahu, který by – třebas jen potenciálně – mohl někoho urazit.

Dalo by se připomenout, že právě před 50 lety se stalinistická Albánie vyhlásila prvním ateistickým státem na světě. Tak daleko samozřejmě nejsme. Leč jasné je, že firma Lidl se nepodvoluje kánonu islá- mu, nýbrž kánonu kulturní (multikulturní) levice. Předvedla jen malou ukázku toho, co je třeba na amerických univerzitních kampusech již dlouho praxí, kterou teď pokroková Evropa dohání.

Fandění versus svoboda

Ve zkratce. Skončily časy, kdy svobodu slova určoval výrok připisovaný Voltairovi: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit vaše právo to říkat.“Levice prosadila takové vnímání svobody slova i názorové neutrality, jehož prioritou je ochrana před urážlivými (čti: jinými či prostě nepohodlnými) názory. Proto na amerických univerzitách bují „bezpečné prostory“( safe spaces). Proto novinář Jan Fleischhauer upozornil: „Když jeden z děkanů Chicagské univerzity napsal studentům prvního semestru, že vstupují do prostředí, kde mohou narazit i na jiné názory než na své vlastní, působilo to jako senzace.“Proto novinář Nicholas Kristof, sám levicový liberál, parafrázoval dnešní praxi Voltairova výroku: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, tak držte hubu.“A proto se stále víc zapomíná, že svoboda slova se neměří podle názorů, jež se nám líbí, ale podle těch, jež se nám osobně nelíbí. Vytrácí se hranice mezi svobodou slova a táborovým fanděním. A tuto kulturu přebírají i soukromé firmy.

Munroe Bergdorfová, modelka tmavé pleti působící u firmy L’Oréal, napsala na Facebook blábol o všudypřítomném rasismu bílých. V podstatě to, co běžně přináší levicová publicistika. Voltaire by jí možná řekl, že je umanutá, ale ať si to píše. Jenže soukromá firma L’Oréal s ní ukončila spolupráci, neboť její komentáře jsou prý v rozporu s hodnotami společnosti.

Svoboda slova se v pojetí multikulturní levice mění v právo necítit se uražen, přičemž pocit urážky definuje sám stěžovatel. „Aféra Lidl“se vymyká jen tím, že uraženým je v ní stále ještě křesťanská většina Evropy. Orwellova teze o relativní intelektuální poctivosti komerční reklamy už neplatí. Ale stále platí jeho výstraha, že tolik omílaná svoboda se může snadno stát otroctvím ideologie.