Voda nad zlato
Cena vody stoupá, její dostupnost nikoli. Naopak. Je čas začít se chovat podle zdravého selského rozumu
Voda je pramen života, symbol života. Měli bychom pozměnit známé české rčení – nikoliv „sůl nad zlato“, ale „voda nad zlato“. Pokud nám jednou dojde „černé zlato“(ropa, uhlí), budeme remcat, ale přežijeme to. Pokud bychom ale hypoteticky zůstali bez poživatelné vody, jsme všichni do týdne mrtví.
Fyziologicky člověk potřebuje tři až čtyři litry pitné vody na den. Průměrná spotřeba vody na jednoho obyvatele ve velkých evropských městech je stonásobná, tedy 300–400 litrů.
Před 30 lety stál jeden kubík vody (1000 litrů) 90 haléřů a nehorázně se s ní proto plýtvalo. Dnes je cena přibližně stokrát vyšší, a přesto nebude voda tak snadno dostupná jako dosud.
Podívejme se nejdříve, jak vypadá situace ve světě. 1,2 miliardy lidí nemá přístup k nezávadné pitné vodě. 80 procent infekčních nemocí v rozvojových zemích je spojeno s používáním vody. V těchto zemích je počet lidí bez přístupu k nezávadné vodě na venkově šestinásobný oproti lidem žijícím ve městě. Odhaduje se, že každý den umírá 6000 lidí (z toho 4500 dětí) v důsledku používání závadné vody.
Hladina podzemní vody klesá na všech pěti kontinentech. 40 procent lidí žije ve 260 povodích, které sdílejí dva nebo více států. Proto mohou v budoucnosti nastat vážné konflikty o vodu mezi zeměmi, jako je Turecko, Sýrie a Irák, Jordánsko a Izrael nebo Etiopie, Súdán a Egypt. Některé řeky, například Žlutá řeka v Číně nebo Colorado v USA, na část roku vysychají.
Z horských oblastí a jejich ledovců lidé získávají pro své potřeby polovinu vody. Klimatické změny však ovlivňují dobu tání sněhu, a to mění čas i rozmístění vody, která bude k dispozici v nížinách pro využití člověkem (rychlé tání a nadbytek vody na jaře, nedostatek vody v létě).
Na přelomu července a srpna ohlásili Švýcaři, že do konce století přijdou kvůli globálnímu oteplení o své alpské ledovce a nedá se tomu již zabránit. Ještě dramatičtěji se situace vyvíjí v asijském Himálaji nebo v jihoamerických Andách.
Středoevropské privilegium
Je dobré si tyto širší souvislosti připomenout, abychom si uvědomili, v jaké privilegované pozici jsou zatím středoevropské země. Z kohoutku nám teče nejen nezávadná, ale i chutná voda, kterou dokonce kropíme své zahrádky.
Nicméně v letošním parném létě už vnímají varovné signály nejen odborníci, ale i laická veřejnost. V řadě na- šich obcí se objevují vyhlášky zakazující zalévání trávníků a zahrad, napouštění bazénů a umývání aut vodou z veřejného vodovodu. V Římě vyschly fontány a celý jih Evropy zužují požáry, vyvolané suchem. Jsou to zatím jen „slabé signály“, ale myslím, že v této části kontinentu již nabíhá proces desertifikace a budeme takříkajíc v přímém přenosu sledovat, jak Sahara „přeskočí“do Evropy.
Vedra jsou střídána krátkými přívalovými lijáky, při kterých se voda nestihne vsáknout do půdy. Úroda na polích povážlivě klesá, což se následně projeví v ceně potravin.
Co s tím? Není třeba propadat panice, ale měli bychom se začít chovat podle zdravého selského rozumu. Voda už není a nikdy nebude něčím, co je skoro zadarmo, a má to tedy téměř nulovou hodnotu. Služby, které nám poskytují ekosystémy (včetně vody), jsou pro život důležitější než celý slavný růst hrubého domácího produktu. A podle toho bychom se také měli ke krajině chovat.
Ve druhé polovině 20. století jsme tvrdě intenzifikovali naše zemědělství. Vysoušeli jsme mokřady, napřimovali toky, vytvářeli jsme lány připomínající sovětské celiny, na které jsme sypali stovky kilogramů průmyslových hnojiv na hektar. Celé to zajišťovala mechanizace, připomínající svou hmotností armádní obrněnou techniku. Celý ten proces jsme hrdě nazývali industrializace a intenzifikace zemědělství. Řada vědeckých institucí si na tom založila svoji živnost a mnoho lidí svoji profesní kariéru.
Dnes je nejvyšší čas tento proces začít promyšleně, ale poměrně rychle obracet. Mohli bychom to nazvat přechodem od intenzifikace k ekologizaci. Budou vznikat nová pracoviště zabývající se obnovou zemědělského, ale i lesního půdního fondu. Budeme se učit, jak do krajiny vrátit mokřady, jak zpomalit vodní toky pomocí meandrů, jak prokypřit půdu, jak obnovit schopnost krajiny zadržovat vodu. Nebude to snadné a nebude to levné, ale jedno poučení si z toho odneseme. Pokud nám příroda něco poskytovala zadarmo, vůbec to neznamená, že to nemělo žádnou hodnotu.