Právo na jiný názor
V Posledním slovu Martina Putny zaznělo v souvislosti se mnou slovo „lež“. Putna psal o mé recenzi na nové Dějiny Ruska (LN 27. 8.). Zastával se starších Dějin Ruska, které považuje za „to nejlepší, co v oboru máme“. Jsem rád, že takový názor zazněl, vždyť to byly první dějiny Ruska, které jsem kdysi četl a dodnes je doporučujeme k četbě našim studentům. Ty nové pouze považuji za vyváženější a lepší v některých pasážích, o čemž jsem také v recenzi psal. Podstatou Putnova textu je však něco jiného: zpochybnění mé objektivity jakožto nezaujatého recenzenta publikace. Prý patřím do „stejného úzkého okruhu s autory“a sdílím „totéž zásadní naladění“.
Nepopírám, že většinu z autorského kolektivu osobně znám, ale to je bohužel dáno početně limitovaným vědeckým prostředím naší země. Znám totiž téměř všechny současné české rusisty; setkávám se s nimi na konferencích, v komisích a také někdy publikujeme ve stejných sbornících. Zároveň jsem však znal i některé autory starých Dějin Ruska, stejně jako znám osobně samotného Putnu. Nicméně působím na jiné instituci a v jiném městě než autoři nových dějin, což je považováno za rozhodující, navíc poslední společnou publikaci jsem s některým z autorů dějin měl před osmi lety.
Putna však implikuje další zpochybnění mé objektivity (a snad i legitimity): sdílím totiž „zásadní naladění“neboli snahu vysvětlit dějiny Ruska „‚správně‘, to znamená pozitivně“. Pomíjím skutečnost, že jako vědec nemůžu vědět, co je „správné“, takové apriorní rozhodující soudy patří do ideologie, nikoli do vědy. Ve své recenzi navíc o ničem takovém nehovořím. Ale i kdyby tomu tak bylo, domnívám se, že máme právo na různé názory nejen na dějiny Ruska, ale i na vše, k čemu se v našem svobodném prostředí můžeme vyjadřovat. Jakmile začneme své postoje ostatním vnucovat, je tu cosi zkaženého. A stíhat někoho za jeho názory a postoje, dávat ho do mnohoznačných souvislostí s výčtem jakýchsi „hard“či „soft“propagandistů (opravdu nepovažuji Putinův režim za ten jediný pravý a pro Rusko a svět jediný prospěšný), hřímat rétorikou 50. let, že „se jich nebojíme“(kdo jsou vlastně ti „my“?), považuji prostě za nevkusné. Dopisy jsou redakčně kráceny