Obdivovat nepochopené je těžké

Lezec Adam Ondra překonal hranici lidských možností, když vylezl v norském Flatangeru nejtěžší cestu světa a zavedl tak nový stupeň obtížnosti 9c.

Tyto a podobné titulky jste v posledních dnech jistě zaznamenali také. O Ondru byl mediální zájem nejen v Česku, kde se stal loni desátým nejlepším sportovcem roku, ale i na prestižních zahraničních adresách.

NA LANĚ

Není důvod se tomu divit, jeho schopnosti jsou obdivuhodné. V jeho lezení se skloubila šikovnost, síla, pružnost, inteligence, bleskové reakce.

„V převisu jsem se musel obrátit hlavou dolů, zaseknout špičku levé nohy v drobné skulině,“pronesl čtyřiadvacetiletý brněnský rodák mimo jiné v rozhovoru pro LN.

Že také nevíte, o čem mluví a v čem spočívá jeho jedinečnost, kterou oceňují jiní horolezci?

Nedivte se, nejste jediní. Aniž by chtěl člověk jakkoliv zpochybňovat Ondrovy sportovní schopnosti, je zároveň velmi složité je pochopit.

A z toho důvodu také obdivovat. Co znamená obtížnost 9c? V čem je to více než 9b, 9a? Kdo a podle jakých parametrů tuto obtížnost stanovuje?

To jsou otázky, které kdekoho musí napadnout a na které bohužel vlastně nedostane odpověď.

Lezení je krásný, náročný a bezesporu také nebezpečný sport. Jenže pokud k němu chce Ondra přitáhnout nové tváře, jak i sám tvrdí, bude muset přidat i něco více než zdolávání tras s roztodivným označením.

Bude třeba osvěta. Musí své výkony zabalit tak, aby mu rozuměli s nadsázkou i mudrcové nad pivem v hospodě. Že je to přehnané tvrzení? Díky čemu jsou tak populární fotbal či tenis?

Proč se třeba každoročně v květnu stane z českého národa jeden velký kouč hokejové reprezentace?

Protože jde o sporty, jejichž pravidla jsou snadná, lehce vysvětlitelná a uchopitelná.

To, co dokázal Ondra, je bezpochyby obdivuhodné, ale zároveň tak těžko obdivovatelné...