Neodbytný tazatel Terrence Malick
Vedle již zmíněných úspor také enormní množství energie, která občas jeho okolí přímo zválcovala. Mnozí členové štábu Malickovi prchli a všichni, pokud ještě žijí, na tehdejší natáčení dodnes vzpomínají jako na po všech stránkách mimořádný zážitek. V roce 2011 vzpomínky pamětníků Malickova urputného zápasu o dokonalost shromáždil reportér magazínu GQ Nathaniel Penn. „Nikdo mě nikdy nerežíroval tak skvěle,“prohlašuje v tomto textu Martin Sheen (později mimo jiné hvězda Coppolovy Apokalypsy). „Pro štáb bylo natáčení brutální. Myslím, že většina z jeho členů to vzdala,“uvádí ovšem Sheen jedním dechem.
Tehdejší asistent režie Bill Scott ve stejném článku vzpomíná na své pocity: „Byli jsme všichni podělaní až za ušima. Probouzeli jsme se s balvanem v žaludku a ptali se, jestli to ten další den ještě zvládneme. Den co den čtyřicet stupňů nad nulou, každé odpoledne bouřka. Večer jsem se scházeli v jediném baru v jediném motelu ve městě, protože v La Juntě v Coloradu jinak není moc co dělat. A chodili jsme spát brzy, protože příští den na nás čekalo čtrnáct hodin potenciálního pekla.“Na place došlo i k ošklivé nehodě, kdy byl vážně poraněn tvůrce speciálních efektů. Přesto se snímek podařilo úspěšně dokončit (po deseti měsících ve střižně) a výsledek byl uhrančivý.
Terrence Malick vložil do snímku o rebelovi bez příčiny utrženém ze řetězu nepochybně leccos ze svého tehdejšího filozofického uvažování. Zajímavé je svědectví jeho spolužáka z Harvardu a scenáristy Jacoba Brackmana, že Malicka dlouhodobě fascinovala postava člověka, kterému morální otázky ani nepřijdou na mysl: „Dlouho předtím, než se rozhodl točit film o Charliem Starkweatherovi, mluvil jeho hlasem. Hlasem, kte- Terrence Malick (* 30. 11. 1943). rým pak učil mluvit Martyho pozn. red.).“
Do osudu filmové postavy ztvárněné Sissy Spacekovou se promítly motivy, které později prolínají celou Malickovou tvorbou: rozporuplný vztah autoritativního rodiče a dětské individuality či devastující následky smrti blízké osoby. V tomto směru nepochybně Malickovo životní téma předurčila vlastní tragická zkušenost, v roce 1968 zemřel během studií hudby ve Španělsku Terrencův bratr Larry, pravděpodobnou příčinou úmrtí byla sebevražda. (Sheena –
Předurčen k úspěšné kariéře
Po úspěchu snímku Badlands vkládali diváci i filmový průmysl do Terrence Malicka velká očekávání. Trvalo ale pět let, než do kin přišel další režisérův film. Tragická romance Nebeské dny, situovaná na počátek 20. století, si opět vysloužila pochvalná hodnocení. Mimo jiné za fascinující vizuální pojetí: obraz žní na americkém venkově, kde se přírodní scenerie snoubí s výdobytky mechanizace a s lidským úsilím, je i záslu- hou kameramana Néstora Almendrose nezapomenutelný.
Chudí milenci, kteří předstírají, že jsou sourozenci, a dívka si tak může s vidinou zisku vzít smrtelně nemocného majitele farmy, pro nějž oba pracují, jsou v mnohém podobní páru mladých delikventů z Badlands – což Malick neváhal zdůraznit téměř totožnou scénou souboje psance s policií. Diváci, a nejspíš i Malick sám, si v tu chvíli mohli říci, že na toto téma už toho režisér vyřkl dost. A co tedy dál?
Vývoj světa jako Boží sen
Terrence Malick svůj plán rozhodně měl. Expert na zvláštní efekty Richard Taylor vylíčil Nathanielu Pennovi z magazínu GQ, co chtěl už tehdy režisér vytvořit: „Měla to být celá evoluce Země zachycená jakoby časosběrným způsobem, od počátku až po lidi, jak se zamilovávají. Měl představu, že vývoj Země a kosmu je jako Boží sen.“
Malick měl nejen plány a představy, ale kupodivu i finanční zdroje. Hollywood uvěřil, že se po deseti letech může zopakovat kouzlo Kubrickova snímku 2001: Vesmírná odyssea, jen v ještě meditativnější, od příběhu osvobozené podobě. Ovšem samozřejmě s atraktivními obrazy: „Chystali jsme se natáčet na Velkém bariérovém útesu. V Antarktidě. Na Etně. Na Aljašce. V Kanadě. Na Blízkém východě. V Tunisku. V Africe. Na Galapágách. V Turecku,“vzpomíná Taylor. A Malickův harvardský spolužák Jacob Brackman k tomu, patrně bez ironie, dodává: „Jeli na poloostrov Nova Scotia natáčet, jak se lumíci vrhají do moře. Přidělávali ještěrkám malé umělé hřbety, aby vypadaly jako dinosauři.“
Z tohoto hlediska je nepochybně dobře, že Terrence Malick svůj projekt Q (čili Qasida) neuspěchal a že Cestu času, neboť v ni se nakonec celá věc proměnila, poslal do kin až o čtyřicet let později. Zda se tehdy rozhodl v natáčení nepokračovat proto, že ještěrkám nedržely dinosauří hřbítky, nebo z jiného důvodu, není dodnes přesně jasné. Rozhodnutí přišlo v průběhu příprav zčistajasna. Dejme naposledy slovo Jacobu Brackmanovi, který o Malickovi mluvil s reportérem Nathanielem Pennem: „Terry jednoho dne nepřišel na schůzku. A druhý den ho nikdo nemohl najít. Lidé začali mít starost – možná se mu něco stalo. Týden o něm nevěděli, a pak zatelefonoval. Byl v Paříži, v Louvru. Řekl: ,Myslím, že jsem se zamiloval. Prostě to zabalte. Teď tenhle film točit nechci.‘“
Jenomže Malickovo rozhodnutí se netýkalo jen tohoto jediného projektu. Jako režisér se zcela odmlčel na dlouhá dvě desetiletí. Vzhledem k slibně nastartované kariéře a dalším nabídkám, které přicházely, to bylo nanejvýš překvapivé. Ještě překvapivější však je, že po oněch dvou dekádách Terrence Malick zahájil nové, jiné, ale znovu úspěšné tvůrčí období. O tom, proč v 70. letech potřeboval opustit filmařský svět, asi nejlépe hovoří snímek Knight of Cups z roku 2015: jeho ústřední postavou je úspěšný, ale vyhořelý scenárista, který zjišťuje, že se v osobním životě ocitl na místě, kde nikdy být nechtěl.
Projekt Q žije
„Nový“Terrence Malick se světu představil až v roce 1998 válečným velkofilmem Tenká červená linie, volnou adaptací románu Jamese Jonese o bojích o Guadalcanal. Stejně jako Malickův debut vzbudil nadšení i jeho comeback. Účastníci vyčerpávající vojenské mise tu jsou ukázáni jinak než v dosavadních válečných filmech: důraz se klade na jejich vnitřní svět, na jejich úzkosti, touhy, city, svědomí, vztah k věčnosti. Vnitřní monolog, Malickův neodmyslitelný tvůrčí postup, použitý už v prvních dvou filmech, zde získal silně meditativní nádech. Vedle dramatických bojových scén Malick řadí působivé záběry přírody nebo, v retrospektivách, výjevy láskyplné blízkosti muže a ženy. Bystrým pozorovatelům mohlo být už tehdy jasné, co se děje: projekt Q není mrtvý. Naopak, bude teď přítomný v každém dalším Malickově filmu. Stalo se tak ve zpracování romantického příběhu o indiánské princezně Pocahontas Nový svět (2005) a zejména ve třetím filmu nové Malickovy éry, mimořádném díle Strom života (2011) s Bradem Pittem a Jessikou Chastainovou v hlavních rolích.
„Jobovský“příběh texaské rodiny z 50. let, která se posléze musí vyrovnat se ztrátou jednoho ze synů, představuje nesmírně intimní ponor do vnitřního života rozdílných lidských bytostí utvářejících navzájem svůj svět. Diskurz tohoto snímku je jednoznačně a bez zásadní pochyby ukotven v křesťanském pojetí světa, přesto, nebo spíš právě proto, je film doslova nabitý palčivými otázkami, které si člověk, který svou víru bere vážně, musí pokládat. A zároveň zde Terrence Malick na velké ploše použil obrazy, jež nashromáždil v rámci „projektu Q“a které vřazují intimní lidské drama do kosmických souvislostí.
Strom života poučil diváky mimo jiné o jedné věci: s Terrencem Malickem nemá smysl při sledování jeho filmů polemizovat. Jestliže se jednou rozhodl, že učiní z jinými tvůrci opovrhovaného monologu mimo obraz pilíř svého vyprávění, nevzdá se toho. Když dospěl k rozhodnutí, že bude ve svých filmech explicitně klást otázky toho nejtěžšího filozofického a náboženského kalibru, bude to tak. Může nám to připadat „moc“a můžeme se lecjak ošívat, ale nic s tím nenaděláme. Malickova touha zapojit nás do svého neodbytného tázání se po smyslu tohoto světa a našich životů je tak mohutná, že nezbývá než se k němu přidat – nebo jeho filmy zkrátka pustit ze zřetele. To ale znamená připravit se o nevšední zážitky.
Tak jako v případě po dlouhých letech dokončené Cesty času, která nyní dorazila do českých kin. Ještě než nabídne dechberoucí záběry z Hubbleova teleskopu nebo obrazy fascinujících forem pozemského života, představí jímavé portréty ztracených existencí v ulicích současných měst – bezdomovců, bezradných, zmatených, duševně vyšinutých lidí. Z jejich bloudění se rodí ústřední otázka Cesty času, kterou pak v různých obměnách klade naléhavý hlas herečky Cate Blanchettové: „Matko, kde jsi?“
Do českých kin právě vstoupil ambiciózní dokument amerického filmaře Terrence Malicka Cesta času. Neklade si menší cíl než proniknout k podstatě světa, spojit jednotným výkladem ohromující procesy v hlubinách vesmíru, fantastické projevy života na Zemi a žíznivé tápání lidského vědomí. Že na tomto filmu pracoval 40 let, je jen jedna z mnoha pozoruhodných věcí, které lze o třiasedmdesátiletém tvůrci říci. Malickovo životní téma předurčila vlastní tragická zkušenost, v roce 1968 zemřel během studií hudby ve Španělsku Terrencův bratr Larry