Půjčím vám LN, ale vraťte dvoje
Před 30 lety vyšlo nulté číslo samizdatových Lidovek. Nebylo k distribuci, ale ukázalo cestu ke svobodě
Seder je slavnostní večeře, při níž si židé připomínají výročí vyvedení z egyptského otroctví. Nejmladší účastník slavnosti se vždy zeptá, proč je tento den tak důležitý. To aby se nezapomínalo.
Něco jako „novinářský seder“by 11. září měla slavit redakce Lidovek, jejich čtenáři a hrstka dosud žijících chartistů, kteří stáli u znovuzrození Lidovek před třiceti lety. Ačkoliv nejsem nejmladší z nich, ptám se: proč je tento den tak důležitý? Odpovídám si sám: Protože je to den vyvedení z otroctví ticha do světa svobodného projevu. I když se za práci na provozu redakce platily honoráře v podobě opakovaných výslechů, domovních prohlídek, zadržování a nakonec taky vězněním. To aby se nezapomínalo.
Nulté číslo obnovených Lidových novin z 11. září 1987 ještě nebylo určeno k distribuci. Jako pravidelný měsíčník začaly fungovat až od ledna 1988. Měly všechny náležitosti novin. Redakční radu, šéfredaktora Jiřího Rumla, hlavního editora Rudolfa Zemana, zatraceně přísnou korektor- ku, pravidelné rubriky, patřičnou novinářskou grafiku, pravidelný rozsah dvaceti čtyř stran formátu A4, což spotřebovávalo asi 2000 řádků textu a žádné peníze. Ty byly potřeba na placení tajných písařek. Tento finanční trn z paty Lidovkám do rozjezdu vytrhl, nevím to jistě, ale skoro jistě, profesor Vladimír Kadlec věnováním významnější částky.
Cesta přes počáteční skepsi
Lidovky se zprvu tiskly na kopírkách, počítač, do kterého se už dalo sázet dle úpravy, přišel až někdy v létě 1988. Základní náklad byl cca 300 kusů. Přímo od pramene je však odebíralo několik lidí, kteří je ihned rozmnožovali pětkrát, desetkrát. Na vrcholu popularity v roce 1989 se jen těžko odhadovaný náklad Lidovek mohl pohybovat mezi pěti až deseti tisíci kusy. Pěkné, velice pěkné, avšak ve srovnání s vydavatelskou činností disentu polského převelice skromné.
Malá osobní vzpomínka: V roce 1988 jsem už desátý rok pracoval jako pomocný skladník v prvním suterénu obchodního domu Kotva. Ač chartista, ke známým disidentům jsem nepatřil, nepatřil jsem ani do ideového či technického vedení Lidovek. Psal jsem tam však pod svým pravým jménem jako ostatně většina autorů. I přišla jednou za mnou šajba z vedení Kotvy s dotazem, mám-li Lidovky. Mám. A půjčíte mi je? Půjčím, vrátíte-li mně dvoje. Půjčil jsem a vrátil dvoje. Tak to fungovalo.
Až později mne napadla kacířská myšlenka, zda Lidovky nemohly být obnoveny už dříve. Režim v půli osmdesátých let už zdaleka nečural vyso- kým obloukem, jako na počátku normalizace, a už vůbec nebyl brutální tak, jako prvních pět let po únoru 1948. Už si cmrndal do kalhot a smrděl. Ještě sice dovedl otravovat a trýznit, ostatně šéfredaktor Lidovek Jiří Ruml a editor Rudolf Zeman byli zatčeni až v říjnu 1989. Ale už to nebylo, jak bývalo.
Teď už vím, že to dříve nešlo. Česká společnost byla příliš utlačená, ponížená, odevzdaná a neaktivní. Disent sice plodil hory samizdatu s nekonečnými učenými sermony. Přečetlo si to deset, patnáct lidí. Ještě když Jiří Ruml přišel v lednu 1987 s nápadem obnovit Lidovky, narazil na skepsi i u nejlepších hlav disentu. Kdo tam bude psát zadarmo, pravidelně, krátce a pod svým jménem? Ale když se v prvomájovém průvodu 1989 na pár minut objevila standarta s nápisem „Lidové noviny do každé rodiny“, bylo jasné, že přes všechny potíže se dílo podařilo. Maličké osobní šimrání nakonec: Jsem rád, že jsem k tomu, byť nepatrně, přispěl.
Autor je chartista, jeden z autorů obnovených Lidových novin