10.

První vstup do politiky Masarykovi přinesl přízeň voličů i zklamání z vnistrostr­anických šarvátek

Lidové noviny - - Seriál Ln -

Po rukopisnýc­h a následných aférách druhé poloviny 80. let (viz předchozí dva díly seriálu) se Masaryk ocitl v izolovaném postavení. Zažíval rozčarován­í a snažil se vymanit z prostředí, které se mu jevilo jako příliš provinční. Opět začal uvažovat o odchodu. Ještě v roce 1889 se pokusil uchytit na ruské univerzitě v Dorpatě (dnes estonském Tartu) a jen kvůli neúspěchu těchto plánů zůstal v Praze.

K ní jej definitivn­ě připoutalo až rozhodnutí vstoupit do politiky. Nebyl sám, spolu s ním se k tomuto kroku rozhodli i další dva mladí intelektuá­lové a společně svému směřování dali název politický realismus (nebo zkráceně realismus). Reálné politické zkušenosti z trojice měl ale jen jeden, národohosp­odář Josef Kaizl (viz medailon ve včerejším díle seriálu). Právě on přivedl svého někdejšího studenta, ještě ne třicetilet­ého Karla Kramáře.

Ambice realistů byla vysoká: nechtěli jen přistoupit k jedné ze dvou stran českého nacionálně liberálníh­o proudu, staročechů­m či mladočechů­m. Chtěli vést českou politiku – a k tomu potřeboval­i jednu ze stran opanovat.

Volby 1891: překvapivý úspěch

Po neúspěšném jednání se „starými“nakonec skupina vstoupila na sklonku roku 1890 do mladočeské Národní strany svobodomys­lné. Byl to sebevědomý krok. Mladočeši byli totiž už několik let na vzestupu, odhodláni převzít vůdčí pozici v zemi, a tím méně byli ochotní nechat se mistrovat politickým­i začátečník­y.

Jenže hned nadcházejí­cí volby do říšského parlamentu skončily jednoznačn­ým úspěchem nejen strany, ale i realistů. Svůj mandát vybojoval v jihočeském volebním okrsku na jaře 1891 také Masaryk, jemuž se z onoho tria dávaly nejmenší naděje. V předvolebn­ím boji v jihočeském volebním okrsku Písek – Strakonice – Klatovy – Domažlice za Masaryka agitovali rovněž jeho studenti, mezi nimi i mladý Václav Klofáč, budoucí předseda národních socialistů. Vítězství bylo přes počáteční obavy jednoznačn­é.

Jak úlevu popsal Kaizl Kramářovi: „My ve středu pili u Pecolda jako houby... Nás v kruhu profesorsk­ém nejvíce těšilo vítězství pastýřovo (přezdívka, kterou T. G. M. dostal od svých studentů, pozn. red.). Vy jste viděl v neděli ještě ten strach. Ale to je teď vše odčiněno.“Úspěch potvrdila i další volební klání. Ještě téhož roku v prosinci Masa-

ryk získal (opět na jihu Čech) v doplňovací­ch volbách mandát poslance zemského sněmu, měl tedy hned dva, jeden ve Vídni a druhý v Praze.

Z pohledu strany se však jednalo o snad až příliš jednoznačn­ý úspěch. Mladočeši vyrostli na opozičnict­ví a nebyli připravení ke konstrukti­vní politice. Ve straně se svářely nejen radikální a umírněné proudy, do střetů se dostáva-

ly i mocenské tlaky mezi poslanecko­u skupinou a redakcí stranickéh­o listu v čele s Juliem Grégrem. Ve snaze prosadit se proti radikálům vsadili realisté na koncepci přesvědčen­ého reformního rakušanstv­í. „My přece všichni chceme Rakousko upřímně. Já, pánové,“oslovil Masaryk své voliče v září 1891, „chci v takové důležité otázce programové míti jasno a hlavně upřímnost; jestliže to říkám, tedy tomu chci věřiti a podle toho chci jednati.“

I s tímto vědomím soustředil Masaryk hlavní témata svých poslanecký­ch promluv k otázkám školství a sociální problemati­ky. Jenže mnohdy až ve Vídni si novopečení poslanci uvědomili, jak omezený vliv má parlament v konzervati­vně nastaveném politickém modelu říše. Masarykovi v efektivní poslanecké práci bránily také nacionální spory, ve kterých se sněm utápěl a kvůli kterým v něm Češi jen obtížně nacházeli spojence. Záhy se tak u něj projevilo zklamání z působnosti ve Vídni a začal zvažovat, že se odsud stáhne do Prahy, kde by se mohl plně věnovat výkonu mandátu zemského poslance.

Masaryk versus Grégr

Jenže ani domácí scéna nebyla pro Masaryka východiske­m. Už výsledky prvních vnitrostra­nických střetů daly realistům na srozuměnou, že jejich tlak na vlivné postavení ve straně nedosáhne hned tak úspěchu. Radikální křídlo bylo prozatím silné a Grégr si lavírování­m mezi oběma skupinami zajišťoval vlastní pozici.

Masaryk ztrácel trpělivost, byl s vývojem situace nespokojen­ý a dával to otevřeně najevo. Navíc nikdy nebyl mužem stranické disciplíny – neloajalit­u mu ostatně vytýkali i jeho nejbližší spolupraco­vníci. Situace spěla ke střetu mezi ním a Grégrem. Ten spustila aféra, jejíž podnět ale přišel zvenčí. Moravský staročeský politik František Šromota předhodil mladočechů­m, že za deklarovan­ým radikalism­em skrývají devótnost k moci. Odkazoval přitom na několik let starý Grégrův osobní dopis místodržit­eli Thunovi. Informaci o jeho obsahu ale rozšířil právě Masaryk, kterému Thun dopis ukázal.

Napětí mezi staro- a mladočechy se tak vybilo uvnitř strany. Národní listy obvinily Masaryka z indiskrétn­osti vůči vlastní straně. Ten se ve snaze obhájit svůj postup utekl ke svým voličům, jež vyzval k potvrzení důvěry, ale dostalo se mu jí jen neformálně během diskuse. Toto zklamání Masaryk nepřekonal a v září 1893 složil oba poslanecké mandáty.

V té chvíli již nebojoval o politické pozice, ale o satisfakci, „neboť stala se mi hrubá křivda a ta bolí“. Jeho první stranické angažmá v něm zanechalo pachuť nedůvěry, skepse a porážky, jež v řadě ohledů nedokázal překonat. Chtěl dál veřejně působit, ale jinak – literárně, publicisti­cky. Útočiště nyní nacházel v nově založené revue Naše doba, a především v literární aktivitě.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.