10.

První vstup do politiky Masarykovi přinesl přízeň voličů i zklamání z vnistrostranických šarvátek

Lidove noviny - - Seriál Ln -

Po rukopisných a následných aférách druhé poloviny 80. let (viz předchozí dva díly seriálu) se Masaryk ocitl v izolovaném postavení. Zažíval rozčarování a snažil se vymanit z prostředí, které se mu jevilo jako příliš provinční. Opět začal uvažovat o odchodu. Ještě v roce 1889 se pokusil uchytit na ruské univerzitě v Dorpatě (dnes estonském Tartu) a jen kvůli neúspěchu těchto plánů zůstal v Praze.

K ní jej definitivně připoutalo až rozhodnutí vstoupit do politiky. Nebyl sám, spolu s ním se k tomuto kroku rozhodli i další dva mladí intelektuálové a společně svému směřování dali název politický realismus (nebo zkráceně realismus). Reálné politické zkušenosti z trojice měl ale jen jeden, národohospodář Josef Kaizl (viz medailon ve včerejším díle seriálu). Právě on přivedl svého někdejšího studenta, ještě ne třicetiletého Karla Kramáře.

Ambice realistů byla vysoká: nechtěli jen přistoupit k jedné ze dvou stran českého nacionálně liberálního proudu, staročechům či mladočechům. Chtěli vést českou politiku – a k tomu potřebovali jednu ze stran opanovat.

Volby 1891: překvapivý úspěch

Po neúspěšném jednání se „starými“nakonec skupina vstoupila na sklonku roku 1890 do mladočeské Národní strany svobodomyslné. Byl to sebevědomý krok. Mladočeši byli totiž už několik let na vzestupu, odhodláni převzít vůdčí pozici v zemi, a tím méně byli ochotní nechat se mistrovat politickými začátečníky.

Jenže hned nadcházející volby do říšského parlamentu skončily jednoznačným úspěchem nejen strany, ale i realistů. Svůj mandát vybojoval v jihočeském volebním okrsku na jaře 1891 také Masaryk, jemuž se z onoho tria dávaly nejmenší naděje. V předvolebním boji v jihočeském volebním okrsku Písek – Strakonice – Klatovy – Domažlice za Masaryka agitovali rovněž jeho studenti, mezi nimi i mladý Václav Klofáč, budoucí předseda národních socialistů. Vítězství bylo přes počáteční obavy jednoznačné.

Jak úlevu popsal Kaizl Kramářovi: „My ve středu pili u Pecolda jako houby... Nás v kruhu profesorském nejvíce těšilo vítězství pastýřovo (přezdívka, kterou T. G. M. dostal od svých studentů, pozn. red.). Vy jste viděl v neděli ještě ten strach. Ale to je teď vše odčiněno.“Úspěch potvrdila i další volební klání. Ještě téhož roku v prosinci Masa-

ryk získal (opět na jihu Čech) v doplňovacích volbách mandát poslance zemského sněmu, měl tedy hned dva, jeden ve Vídni a druhý v Praze.

Z pohledu strany se však jednalo o snad až příliš jednoznačný úspěch. Mladočeši vyrostli na opozičnictví a nebyli připravení ke konstruktivní politice. Ve straně se svářely nejen radikální a umírněné proudy, do střetů se dostáva-

ly i mocenské tlaky mezi poslaneckou skupinou a redakcí stranického listu v čele s Juliem Grégrem. Ve snaze prosadit se proti radikálům vsadili realisté na koncepci přesvědčeného reformního rakušanství. „My přece všichni chceme Rakousko upřímně. Já, pánové,“oslovil Masaryk své voliče v září 1891, „chci v takové důležité otázce programové míti jasno a hlavně upřímnost; jestliže to říkám, tedy tomu chci věřiti a podle toho chci jednati.“

I s tímto vědomím soustředil Masaryk hlavní témata svých poslaneckých promluv k otázkám školství a sociální problematiky. Jenže mnohdy až ve Vídni si novopečení poslanci uvědomili, jak omezený vliv má parlament v konzervativně nastaveném politickém modelu říše. Masarykovi v efektivní poslanecké práci bránily také nacionální spory, ve kterých se sněm utápěl a kvůli kterým v něm Češi jen obtížně nacházeli spojence. Záhy se tak u něj projevilo zklamání z působnosti ve Vídni a začal zvažovat, že se odsud stáhne do Prahy, kde by se mohl plně věnovat výkonu mandátu zemského poslance.

Masaryk versus Grégr

Jenže ani domácí scéna nebyla pro Masaryka východiskem. Už výsledky prvních vnitrostranických střetů daly realistům na srozuměnou, že jejich tlak na vlivné postavení ve straně nedosáhne hned tak úspěchu. Radikální křídlo bylo prozatím silné a Grégr si lavírováním mezi oběma skupinami zajišťoval vlastní pozici.

Masaryk ztrácel trpělivost, byl s vývojem situace nespokojený a dával to otevřeně najevo. Navíc nikdy nebyl mužem stranické disciplíny – neloajalitu mu ostatně vytýkali i jeho nejbližší spolupracovníci. Situace spěla ke střetu mezi ním a Grégrem. Ten spustila aféra, jejíž podnět ale přišel zvenčí. Moravský staročeský politik František Šromota předhodil mladočechům, že za deklarovaným radikalismem skrývají devótnost k moci. Odkazoval přitom na několik let starý Grégrův osobní dopis místodržiteli Thunovi. Informaci o jeho obsahu ale rozšířil právě Masaryk, kterému Thun dopis ukázal.

Napětí mezi staro- a mladočechy se tak vybilo uvnitř strany. Národní listy obvinily Masaryka z indiskrétnosti vůči vlastní straně. Ten se ve snaze obhájit svůj postup utekl ke svým voličům, jež vyzval k potvrzení důvěry, ale dostalo se mu jí jen neformálně během diskuse. Toto zklamání Masaryk nepřekonal a v září 1893 složil oba poslanecké mandáty.

V té chvíli již nebojoval o politické pozice, ale o satisfakci, „neboť stala se mi hrubá křivda a ta bolí“. Jeho první stranické angažmá v něm zanechalo pachuť nedůvěry, skepse a porážky, jež v řadě ohledů nedokázal překonat. Chtěl dál veřejně působit, ale jinak – literárně, publicisticky. Útočiště nyní nacházel v nově založené revue Naše doba, a především v literární aktivitě.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.