Za mizernými verdikty je neznalost
Soudci musí být experty v oboru, kterým se zabývají Zub vám také nespraví onkolog, říká Ljubomír Drápal, šéf středočeské justice
LN Soudcem jste od konce sedmdesátých let. Nakolik se za tu dobu proměnilo postavení soudce ve společnosti?
Začal jsem soudit ve věku šestadvaceti let. Postavení soudce se proměnilo k nepoznání. V té době to bylo pokládáno za podřadnou práci, jednu z nejhůře placených mezi právnickými profesemi, zatímco dnes je to jedno z nejlépe placených právnických povolání. To láká i právníky, kteří by jinak o justici nezavadili a vidí v tom jen dobrý výdělek a možnost dělat si, co se jim zlíbí.
LN Chápou nezávislost soudce jako možnost svévolného rozhodování?
U řady soudců je zřetelné vnitřní přesvědčení, že věc mohou rozhodnout tak, jak to oni sami považují za správné. Jenže každá pravomoc je spojena s odpovědností. Pokud chci něco rozhodovat, musím to umět. Když to neumím, tak jsem závislý na svých neznalostech, popřípadě radách od kolegů nebo i jiných právníků. Takové rozhodování není vnímáno jako nezávislé, ale jako nekompetentní, či dokonce svévolné. Řada lidí mimo justici si pak třeba myslí, že soudce byl podplacený nebo proti nim zaujatý, přitom v 99 procentech případů je skutečnou příčinou nepřesvědčivého rozhodování neznalost nebo nezkušenost s danou agendou.
LN Vy jste dlouhé roky strávil na Nejvyšším soudu, kde jste vytvářel judikaturu hlavně v pracovních věcech. Nakolik je právě znalost judikatury důležitá pro rozhodování soudců?
Prací soudce dovolacího soudu jsem strávil přes pětadvacet let, což se na mých názorech přirozeně zrcadlí. Je nepřijatelné, aby se rozhodovalo jinak na každém soudu, či dokonce mezi soudci téhož soudu. Proto platí, že kdo chce soudit, musí znát judikaturu vyšších soudů. Nemusí se jí vždy řídit. Pokud s ní nesouhlasí, může se od ní odchýlit, ale musí to přesvědčivě odůvodnit.
LN Ročně vám na Nejvyšším soudu prošlo rukama zhruba devět set spisů. Nakolik se lišil přístup různých soudců?
U soudů, u nichž působily specializované senáty, byla rozhodnutí o třídu lepší než u těch ostatních. Rozhodoval-li věc soudce nespecializovaný, na úrovni rozhodnutí to bylo znát, leckdy mělo i elementární chyby. Na druhou stranu se tomu nelze divit. Soud- ce okresního soudu na civilním úseku má ohromně široký záběr – od péče o děti přes pracovní věci až třeba po autorské právo. Kdyby jeden člověk toto všechno měl obsáhnout, tak by musel mít hlavu jako pátrací balon.
LN Spravedlivé rozhodování tedy závisí hlavně na odborných znalostech soudce?
Spravedlivé může být jen rozhodnutí toho soudce, který zná zákony, literaturu a judikaturu a zároveň má schopnost to promítnout do rozhodování v konkrétních případech. Zákon musí být vyložen vždy tak, aby v poměrech stran i obecně působil spravedlivě. Ale když nemáte znalosti, tak nemáte při rozhodování co aplikovat. Začínáte-li práci nad spisem tím, že zkoumáte, jaký zákon řešenou věc upravuje a jak zní, tak se žádného odpovídajícího výsledku nedočkáte, protože daný obor za tak krátkou dobu prostě nenastudujete.
Spravedlnost ale má ještě jednu dimenzi. Soudce musí umět při dokazování co nejlépe zjistit skutkový stav věci. Lidské poznání je omezené a často za řízení nevyjde najevo, co vše se ve věci odehrálo. Třeba proto, že účastníci prostě neříkají pravdu, svědci vypovídají křivě, znalec vyhoto- vil nekvalitní posudek. Pak soud nutně musí rozhodovat na základě sice procesně regulérně zjištěného, ale ve skutečnosti zkresleného skutkového stavu. Rozhodnutí pak nepůsobí spravedlivě pro člověka, který ví, jak to bylo.
LN Na získání potřebných znalostí člověk potřebuje prostor pro specializaci a studium. Jak ale zajistíte, aby soudce opravdu uměl rozhodovat a ty znalosti aplikovat?
To je o zkušenostech. V době, v níž jsem začínal soudit, působil jako soudce doktor Josef Rubeš. V té době už to byl „starší pán“, byl to autor renomovaných komentářů, ale režimem nebyl příliš oblíben a soudil na prvním stupni v Praze. Jako čekatelé a začínající soudci jsme se chodili dívat, jak on dělá výslech a vede celé řízení. Bylo to vskutku úžasné, jak vycítil, co ten člověk může vědět a jak se na to zeptat. Od té doby vím, že čím je soudce méně oficiózní, tak tím svědka či účastníka lépe – jak my říkáme – „vytěží“.
LN Vy jste ale zastáncem zrušení věkové hranice třiceti let pro soudce. Jak to jde dohromady s tím důrazem na zkušenost?
Soudit „od přírody“nikdo neumí, je to svým způsobem řemes- lo. Nefunguje to tak, že vezmete dobrého právníka, obléknete ho do taláru a okamžitě z něj bude dobrý soudce. Od toho je čekatelská přípravná služba, v níž kandidáti soudcovského povolání sledují, jak to dělají ostatní, již zkušení soudci, a získávají tím první vlastní zkušenosti.
Ale nejvíce se naučíte, až když sám začnete soudit. A čím později začnete, tím později se to naučíte. Když začnete ve čtyřiceti, tak se to často nenaučíte vůbec. Kdybych já měl teď začít dělat notáře, tak bych byl na rozpacích. S dědickým řízením bych si snad poradil, ale notáři dělají ještě desítky dalších věcí, které bych dobře nezvládl, protože jsem je nikdy nedělal. Dělat advokáta bych si vůbec nedovedl představit. Věková hranice se tedy může podle mého přesvědčení snížit, důležité ale je, že by soudce ve svých začátcích měl být pověřován rozhodováním v méně náročných agendách.
LN Pochopil jsem správně, že specializace soudců je jedním z hlavních cílů, které chcete prosazovat jako předseda Krajského soudu v Praze?
Specializace u soudů je prostě projevem dělby práce. Tak jako neexistuje dělník, který by sám vyrobil celý automobil, tak žádný soudce nemůže znát celý právní řád. Dělba práce se uplatňuje ve výrobě, ve zdravotnictví a nutně musí být i v justici. Představte si, že byste přišel na polikliniku s bolavým okem a tam by losovali, kdo vás ošetří, a byl by vylosován třeba onkolog nebo zubař. Poněkud to zlehčuji, ale soudce může kvalitně rozhodovat, jen pokud je v dané oblasti odborníkem. Proto u soudců oceňuji publikační a pedagogickou činnost.
LN Specializace nefunguje na všech krajských soudech, naopak třeba na Městském soudu v Praze specializaci odbourávají a snaží se, aby soudci byli co nejuniverzálnější. Jak můžou existovat tak rozdílné metody?
Dívám se na to jako člověk, který skoro celou kariéru přezkoumával rozhodnutí nižších soudů. Největší strašák byla rozhodnutí vydaná nedostatečně kvalifikovanými soudci. Také si nemyslím, že by bylo dobré, kdyby se na poliklinice odbourala specializace lékařů a kdyby se třeba zubař stal co nejuniverzálnějším lékařem.
Proto tak bazíruji na kvalitě rozhodování a hledám metody, jak ji zajistit. Ale jsou předsedové krajských soudů, kteří za sebou tuto zkušenost nemají, jsou to celoživotní justiční manažeři. Podle
K otevřenému konfliktu nedošlo. Ale došlo k projednávání řady otázek, při němž prezentoval takové názory, se kterými jsem se nemohl ztotožnit. Otevřeně jsem mu řekl, že jeho prováděné či zamýšlené zásahy do organizace a chodu civilního kolegia jsou pro mě nepřijatelné. Zprvu se třeba mluvilo o odbourávání specializace, která je přitom základem práce na Nejvyšším soudu. Na druhé straně je pravda, že jsem měl v úmyslu ještě před jeho nástupem do funkce odejít, nechtěl jsem v Brně zůstat až do sedmdesáti. Věčné dojíždění, často po nocích, z Prahy do Brna mě prostě také již zmáhalo. Je to jiné ve čtyřiceti a v šedesáti. A navíc se uvolnilo místo předsedy Krajského soudu v Praze, k čemuž dojde jednou za sedm let. Nemohl jsem si říct, že třeba počkám ještě dva roky. Přál jsem si vrátit se na tento soud, jemuž vděčím za svou justiční kariéru.
LNV právnické branži jste považován za dost konzervativního člověka. Vnímáte se tak i sám?
Právník a soudce je asi vždy člověk s konzervativními názory, je to dáno povahou jeho práce. Každý právní řád trochu „pokulhává“za společenským vývojem. Není na soudci, zda s každým paragrafem souhlasí, od toho je tu legislativa, aby změnila, co zastaralo nebo se neosvědčilo. No, kdo vyžaduje dodržování zákona, byť se někomu může jevit poněkud zastaralým, je z povahy věci nepopulární a pokládán za konzervativce. Justice by neměla ve společnosti dělat revoluce.