Domácí úkoly rodičům svědčí
Diskutuje se o tom už léta: Jsou domácí úkoly nezbytností? A přinášejí dětem něco pozitivního? Názory jsou různé. Kupodivu se ale nikdo nezabývá otázkou, jestli nepřinášejí něco pozitivního dospělým, rozuměj rodičům, případně prarodičům. Za sebe říkám: přinášejí – a ne málo. Tak třeba taková Velkomoravská říše bývala pro našince v dětství něco tak odtažitého, že jsme se mohli uzívat. Když se ale objevila jako domácí úkol u potomků, jimž bylo třeba s tématem pomoci, člověk se začetl do učebnice s větší pozorností a objevil nečekané spojitosti. Proč to neříct, dovzdělal se. Nebo Svatá říše římská. Úplně pochopit její vznik a smysl se mi podařilo vlastně až napotřetí, s vnoučaty. I matematické příklady na pohyb dvou vozidel, co jedou jednou vedle sebe a podruhé proti sobě, zvládám dneska počítat daleko rychleji než kdysi. Ale jsou předměty, kdy ani třetí čtení, tedy to s vnoučaty, nestačí. Pořád doufám, že jednou pochopím některé věci z chemie, ale vypadá to, že budu muset čekat dál. Na pravnoučata.
Teprve čtvrtý týden školy, a už jsou tu první prázdniny, i když jenom kratičké. Statistikové spočítali, že děti v České republice chodí do školy přes 190 dní, což je v Evropě spíš nadprůměr. Třeba ve Francii napočítali ve školním roce 162 dní, v Polsku 180. Nejvíc si vyučování zřejmě užijí v Dánsku a v Itálii, kde děti usedají do lavic dvěstěkrát. Přitom zrovna v Itálii mají jedny z nejdelších letních prázdnin (třináct týdnů). Nahánějí to ale sobotním vyučováním, které mimochodem není v zahraničí takovou výjimkou, jak bychom si mohli myslet.
Mezi frekventované výrazy zářijových dnů patří bezesporu „adapťák“. Pro starší, kteří nevědí, co to je, vysvětleme, že jde o takzvaný adaptační pobyt v přírodě za účelem stmelení třídního kolektivu. Znamená většinou týdenní výjezd do nějakého rekreačního zařízení, které přišlo s koncem prázdnin o letní hosty, a tak lanaří školy. No prosím, nic proti stmelování, jenže pobyt musí někdo platit a není pochyb, že pro určitou část rodičů mohou dva nebo tři tisíce korun představovat docela bolestný zásah do rodinného rozpočtu. Přitom stejně bolestné by mohlo být odmítnutí účasti. (Copak můžu dopustit, aby nejel, když ostatní jedou?) Takže bychom se asi měli ptát: Je přípustné, aby škola nastolovala taková dilemata?
Ten sloupek se jmenuje Osobnosti doby a Lidové noviny jej v poslední době přinášejí na stránce věnované aktuálnímu seriálu o T. G. Masarykovi. Možná jste si při jeho čtení taky všimli, jakou samozřejmostí bývalo v naší zemi dvojjazyčné vzdělání. Životopisy zmiňovaných jsou většinou podobné: „Začal chodit do německé školy, pokračoval na české reálce, studoval na české a posléze také na německé univerzitě.“Od Masarykových dob pokrok zrychlil a naše možnosti se neuvěřitelně rozšířily. Avšak s jednou nikoliv nevýznamnou výjimkou: jazykového vybavení. Škoda.