Role náměstků v české kultuře
Pominu, že bych od autora článku Jakuba Hrubého, jinak předsedy zaměstnaneckých odborů Unie profesionálních zpěváků v Národním divadle, potřeboval nejdříve vysvětlit, co je „řádná koncepce Národního divadla“( Národní divadlo bez řádně vybraného ředitele a řádné koncepce, LN 21. 9.). Pominu také úlohu odborů při zušlechťování české kultury. De Gaulle si kdysi postěžoval, jak vládnout národu, který má 250 druhů sýra, a stejně tak by si mohl postěžovat ředitel divadla, jak má spravovat divadlo, které má devět odborových organizací. Chci rovněž pominout bezostyšnost ministra zahraničí, se kterou vstoupil na prkna, jež v Národním divadle znamenají – dle něho – minimálně svět malého českého rybníku. A to za asistence šéfredaktora Divadel- ních novin, který ale prý zůstal jen ve dveřích. Doufám, že náhlému milovníkovi opery alespoň poradci připomněli, co se říká v moskevském Bolšoj těatru: Snimajtě etu šlapu!
Ale k věci: a to jsou náměstci našich ministrů kultury. Ten současný jich má rovnou šest, a navíc státního tajemníka. U nich dochází k zajímavému jevu. Vynoří se jakoby odnikud a obyčejně po volbách zase někam zmizí. Mezitím však na úřadu provedou systémové či personální změny, které mají schopnost přispívat k postupnému ochrnutí především prozatím ještě „živého“umění.
Celá kauza má svou historii. Za jednoho z předcházejících ministrů měl jeden z jeho náměstků úžasný nápad: sloučit Státní operu s Národním divadlem. To tehdejší ředitel Národního divadla vykonal dle hesla „vyšší bere“. Stalo se tak v okamžiku, kdy už bylo jasné, že budova Státní opery musí jít do rekonstrukce a že po několik let ten soubor nebude mít kde hrát. Tak ať se Národní divadlo stará. Následný ministr a další z náměstků přišli na to, že v této situaci by bylo nejlépe odvolat ředitele za to, že vykonal, co mu jeho zřizovatel – tedy jeho vlastníministerstvo – nařídilo. V této situaci další ministr, respektive ministryně, povolal skupinu odborníků, aby navrhli, co s touto situací dál. Bohužel jsem byl členem této skupiny a přistoupil na pitomost, tj. na status quo. Což především znamenalo, že i nadále má mít Praha dvě operní scény. Přitom jen deset metropolí na světě má víc než jednu operní scénu, jsou to daleko větší megapole a i bohatší státy. Přestomají všude, včetně Metropolitní opery, problém ufinancovat onen nákladný žánr.
Mydlit schody řediteli ND
V neřešitelné situaci bylo přesto nalezeno systémové řešení, včetně transformačního modelu, i s návrhem operativního řešení, včetně obsazení místa ředitele. Závěry expertní komise úřad přijal a prof. Jan Burian byl jmenován ředitelem. Na ostatní podmínky úspěšné realizace návrhů se úřad vykašlal.
V inkriminovaném článku se předseda jedné z oněch devíti odborových or- ganizací ohání hlavně interním dokumentem ministerstva, respektive dopisem s názory náměstka Schreiera ministru Hermanovi stran Národního divadla. Autor uvádí obligátní pramen: „Ze zdrojů blízkých ministerstvu kultury je známo...“Ony zdroje bych si chtěl vyfotografovat. Z dopisu je zjevné, že pan náměstek mydlí panu řediteli schody.
Důvody mohou být nejen třeba v osobní animozitě, ale především ve snaze vyvinit samo ministerstvo z toho, co flagrantně a dlouhodobě porušuje. Porušuje, co před čtyřmi roky bylo ve vládním prohlášení, k čemu se zavázalo ve svém legislativním plánu i ve svých koncepčních materiálech. Především v nerealizaci transformace právní subjektivity divadla, v umožnění autonomie jednotlivých souborů a konečně i ve finančním zajištění této tzv. první scény. Vždyť úřad by se pro komparaci nákladů mohl podívat na rozpočet Burgtheatru či Staats Oper. Ale o tom se mi rovněž nechce poněkolikáté psát. Nechci se ani orientovat v zákulisních hrách politických stran a jejich propojení (evidentní) s lobbistic- kými – v tomto případě odborovými a partikulárními – zájmy. Chci jen připomenout teze diplomové práce jednoho z mých studentů, který porovnával kulturní politiky Finska a Švédska. Jejich výchozím předpokladem je důvěra státu ve své národní kulturní instituce a naopak důvěra těchto institucí ve svůj stát. Přehrajte si posledních dvacet let a vztahy ministerstva kultury k Národní galerii, České filharmonii a konečně i k Národnímu divadlu. Je zjevně pravdou, že k České filharmonii by si za života Jiřího Bělohlávka asi tohle nedovolili. I když si to právě odbory pod egidou stejného ministerstva ke stejnému dirigentovi dovolily už před dvaceti lety.
Skončím obligátním rodinným heslem: Aby nás pánbůh při zdravém rozumu zachovati ráčil! A volby nás obdařily další sortou náměstků. V této kauze by se nemělo analyzovat Národní divadlo, ale mělo by se analyzovat samo ministerstvo kultury „bez řádně vybraných náměstků“a „řádné koncepce“. Ostatně i chování politické sféry k našim kulturním institucím je ostudné.