Když Germáni válčili o Čechy
západnějšími Germány. Oba jejich vůdci měli zkušenost s Římem; uměli véstmoderní válku. Marobud, jenž žil kdesi v tuzemsku, byl asi v mládí jako rukojmí vychováván v Římě, snad i na Augustově dvoře. Než Arminius zběhl a začal válčit s Římany, býval důstojníkem pomocných římských sborů.
Proč se však oba střetli? Proč se společně neobrátili proti impériu? Markomanský vládce přišel do Čech krátce před naším letopočtem a ovládl českou kotlinu. Posléze se k němu přidaly i další kmeny: Lugiové, Semnonové, Hermunduři a Langobardi. „Nevíme, jak veliké bylo Marobudovo území, ale každopádně ve střední Evropě vznikla docela velká vojenská a hospodářská moc, která Římanům překážela v rozmachu – ti údajně chtěli posunout hranici říše až někam k Labi, o čemž se vedou odborné diskuse,“vypráví docent Salač.
V roce 6 tak proti němu Řím uspořádal výpravu, již vedl pozdější císař Tiberius. Jeho legie vyrazily jak od soutoku Moravy a Dunaje, tak od Rýna. Měly se setkat v Boiohaemu, tedy v Čechách, ale když byly pět dní cesty od sebe, dostaly zprávu o povstání v Panonii a Illyriku neboli někde v Uhrách a okolí. Armáda otočila, k boji nedošlo. Marobud byl ovšem realista a věděl, že nemá šanci – takže vyjednal smír. Roku 9 pak náčelník Cherusků, onen Arminius, utekl z římské armády, posbíral vojska a porazil v Teutoburském lese (dnešní Kalkriese v Dolním Sasku) tři římské legie Publia Quinctilia Vara. Veliteli dal utnout hlavu, kterou poslal právě Marobudovi jako výzvu: spojme se proti Říma- nům! Jenže vládce českého území tušil, že to nemá valného smyslu, tudíž Varovu lebku poslal do Říma, kde ji císař Augustus pohřbil.
Asi tam někde začalo Marobudovo a Arminiovo nepřátelství. Pozdější císař Tiberius navíc kolem roku 10 žádal Marobuda o pomoc přímo proti Arminiovi, šest let nato však přestal o bojích s Germány uvažovat – Římané se stáhli za Rýn i za Dunaj. To byl nejspíše impulz pro cheruského knížete, aby bez obav z intervencí vyhlásil otevřené nepřátelství Marobudovi.
Nejspíš dále od Čech
Ke střetu obou došlo před dvěma milénii. Kde? „To nevíme. Archeologicky nebylo místo lokalizováno. V Tacitovi je jediná zmínka o ústupu na markomanské území,“říká Salač, jenž před- stavuje své bádání veřejnosti v souladu se záměry Akademie věd, s takzvanou Strategií AV21. Od 19. století se traduje, že k boji došlo mimo Čechy, asi v Sasku. Jenže archeologické výzkumy v posledních dekádách ukazují, že okolí Drážďan i Labe bylo tehdy neobydlené.
„Proč, to je záhada. Ovšem víme, že Svébové, k nimiž patřili i Markomani, kolem svého území rádi udržovali liduprázdné prostory a bylo otázkou prestiže, mít je co největší. Myslím si, že v nárazníkovém pásmu nemělo cenu bojovat. Představte si, že by jeden vyrazil někde od Osnabrücku a druhý od Prahy... Jak by se tam asi hledali? Předpokládám proto, že k bitvě došlo až někde v osídleném území, o něž se bojovalo. Mohlo to být dál směrem do Německa, nejspíše v Durynsku, možná v okolí Vý- maru či Erfurtu,“tipuje Salač. Důkazy se najdou stěží; třeba bojiště u Teutoburského lesa bylo identifikováno díky práci detektoráře, jemuž pípaly nalezené mince i další vybavení legionářů. Takové indicie germánský střet nenabídne.
Oba hlavní protagonisté „naší“nejstarší bitvy skončili neslavně. Od Marobuda, pragmatika oslabeného bitvou z roku 17, postupně odpadaly kmeny, slábl, takže roku 19 jej germánský „šlechtic“Katvalda vyhnal z Čech. Marobud se obrátil k Římu, zaštiťoval se svou dřívější loajalitou, načež tam ve vyhnanství strávil zbytek života – paradoxně v téže Ravenně jako Thusnelda, choť jeho největšího soka Arminia... Tím se nadlouho ztrácejí písemné zprávy o Čechách, které se objevují až po staletích v kronikách anebo zápiscích arabských kupců.