Z univerzity do truhlárny
Petr Porta (vlevo) a Lukáš Lédl pózují vedle kolébky Tutu, navržené studiem Vrtiška/Žák a oceněné na loňské výstavě užitého umění Designblok
To se později snažili zachytit i v názvu firmy, jehož druhým předpokladem bylo, aby byl uchopitelný také v zahraničí. Devoto v latině znamená oddaný nebo zbožný. „Měli jsme seznam asi třiceti slov, hledali jsme něco, co bude jednoduché a čisté. Dodnes mám ten papír schovaný a při příležitosti deseti let firmy ho nejspíš vystavíme,“zmiňuje Lédl. Představa, že si klidně také mohli říkat Drvonaut, je pobaví. „Trefný název je jedna z nejlepších věcí, které jsme mohli udělat,“shodnou se.
zabere tolik času a že je truhlářský byznys tak komplexní, ale nestěžují si. Pokud jim to čas dovolí, dodnes oba s dřevem v dílně pracují.
„Není na škodu, když kluci v dílně vidí, že sami nejsme líní. Navíc řadu procesů známe a můžeme si zkontrolovat detaily,“tvrdí Petr Porta.
Pravda je, že na učilišti působili trochu jako zjevení. Jednak kvůli věku, jednak pro své nadšení. „Pro mistry asi bylo zadostiučiněním, že tam mají někoho, kdo se o obor extrémně zajímá. Na druhou stranu jsme jim nejspíš trochu narušili jejich klid. Byli jsme ti, kdo pořád klepou na dveře a chtějí se něco dozvědět,“vzpomíná s úsměvem Lédl.
Z dnešního pohledu jim jejich počáteční investice připadají zanedbatelné, ale tehdy na ně padla obě stavební spoření, později si museli půjčit od rodičů. Banky se na začínající mladé podnikatele tvářily skepticky. S první pilou za 60 tisíc si vystačili zhruba pět let, pak stáli před rozhodnutím, zda se do výroby pustit opravdu ve velkém a investovat miliony, anebo toho zanechat.
Ve velkém, nebo vůbec
„Tehdy jsme vyrazili poprvé na zahraniční veletrh se svou vlajkovou lodí, patrovou postelí, a říkali jsme si uvidíme, jak na ni svět bude reagovat,“vzpomíná Lédl. Pozitivní ohlasy Devoto utvrdily ve správné cestě. Dosáhli na první velký úvěr, zrekonstruovali výrobu a nakoupili potřebné stroje v čele s CNC obráběcím strojem, řízeným počítačem. Ten obstarává většinu práce s překližkou.
Dalším krokem má být pořízení stroje za sedmmilionů, který si dokáže poradit s oblými rohy. Nyní s nimi musí vypomáhat externí firma. „Při větším objemu výroby to již dává smysl. Ostatně jakýkoliv výpadek externího dodavatele je problém,“podotýká Lédl.
A teď se Devotu daří: z obratu kolem dvou milionů korun před pěti lety se vyšplhali na šestinásobek. Například co se týče postýlek, blíží se ke stovce vyrobených kusů ročně.
Kde se Devoto vidí za deset let? „Chceme být stabilizovanou firmou do padesáti zaměstnanců, které se podařilo navázat kontakty přinejmenším na evropském trhu,“přeje si Petr Porta.
Směrem k sériím
Už nyní první vlaštovky do světa vyletěly. „Máme štěstí, že trh s designovým dětským nábytkem není tak velký a výrobců není tolik, abychom se se svými signifikantními produkty nemohli prosadit. Když se podíváme na zahraniční veletrhy, točí se tam nanejvýš patnáct firem – a my bychom se rádi zařadili mezi ně,“doplňuje Lédl.
To je ostatně i jeden z důvodů, proč přátelé vsadili právě na nábytek pro děti. Další věc je to, že se do truhlařiny pustili ve chvíli, kdy se lidé v jejich okolí začali ve velkém stávat rodiči.
V současnosti ovšem v dílně Devota vzniká také zakázková výroba, jíž dominují kuchyně či šatní skříně. „Veškeré své snažení ale upíráme k tomu, aby devadesát procent produkce tvořila sériová výroba dětského nábytku, který můžeme dotáhnout do absolutního detailu,“přiznává Lukáš Lédl.
Movitější zákazníci si klidně nechají zařídit celý dětský pokoj, jiní sáhnou jen po posteli, kterou mohou později doplnit. „Všechny postele děláme dvoumetrové délky. Naší filozofií je, že jednoduchý a čistý design by děti klidně až do teenagerovského věku ani rodiče neměl urážet,“popisuje Lédl. Taková dvoupatrová designová postel vyjde na 34 tisíc korun, oceněná kolébka Tutu stojí 9800 a pořídit si je lze buď v e-shopu, nebo u architektů a designérů.
Právě ve spolupráci s nimi dětský nábytek Devoto vzniká. „Ze začátku jsme si zkoušeli něco vymyslet sami, ale zjistili jsme, že v tom nejsme úplně profesionálové,“přiznávají zakladatelé firmy. Navíc spojení se zvučnými jmény, jako je třeba studio Vrtiška/Žák, zvyšuje kredit i Devotu. Na sérii hraček před několika lety se zase podílela designérka a přední ilustrátorka Andrea Tachezy.
„I když tehdy byly hodně vidět, byla to spíše legrace. Nejprve čekáme, až doděláme showroom, usadíme se s výrobou nábytku, a teprve později bychom rádi přidali i další, doplňkový sortiment. Teď na něj není kapacita,“říká Lédl.
Vzácný úkaz
Kromě nebývalé touhy pracovat rukama a lásky ke dřevu rovněž působí ojediněle, že spolu vydrželi dva kamarádi ve vedení firmy téměř deset let.
„Ve svém okolí vidíme, že to je poměrně vzácný úkaz,“shodují se. Úspěch tkví podle nich v tom, nemyslet v prvé řadě na sebe. „Pokud se obchodní partneři rozkmotří, převážně je to kvůli financím. Vzájemná důvěra je proto základ. Klíčové bylo překonat první dva tři roky,“dodává Lédl.
Ne že by si ale občas nevyměňovali argumenty. Podstatné je, že celkově mají na směřování firmy shodný názor, dílčí rozhodnutí se nebojí občas udělat každý sám. Ani kompetence nemají zcela jasně rozdělené, prolínají se.
Majitelé se rozesmějí, když mluví o tom, že nakonec to spíš někdy vypadá, jako by dílně šéfoval Portův otec, který v Devotu zastává roli lakýrníka. „Z pozice staršího a zkušenějšího si ke klukům na dílně někdy dovolí to, co my bychom si nedovolili. Táta je tvrdohlavý a má svoje rozhodovací procesy,“říká Petr Porta.
Ne vždy ovšem rodinná spolupráce funguje, a tak se muži museli rozloučit s jedním ze svých bratranců. Jiný tu působí jako obchodní zástupce.
Na další pokračovatele firmy je ještě čas, oba kamarádi mají děti teprve malé. „Ale dokážeme si představit, že jednou budou dělat cokoliv spojeného ať už s truhlařinou, nebo designem. Teď je důležité, že vidí, že pracujeme rukama a že vyrábíme něco konkrétního. Nejen to, že tatínek sedí v kanceláři a pije kafe,“uzavírají.
Měli jsme seznam asi třiceti slov, hledali jsme něco, co bude jednoduché a čisté... Trefný název je jedna z nejlepších věcí, kterou jsme mohli udělat.
Autorka je spolupracovnice LN