Teror, jemuž StB dala zelenou

Československé úřady nechaly v roce 1973 palestinské teroristy zaútočit na vlak s židovskými vystěhovalci

Nové Vsi, poslední zastávce před železnou oponou. Zde následuje obvyklá celní a pasová kontrola cestujících pod dohledem příslušníků pohraniční stráže. Po důkladné prohlídce vlak přejíždí řeku Moravu a zastavuje v první rakouské železniční stanici Marchegg.

Slovenský železničář, který měl ten den v Marcheggu službu, vzpomíná: „Kontroloval jsem vlak zvenku s rakouským kolegou. Jako první nastoupili do vlaku rakouští celníci. A najednou jsme slyšeli křičet rakouského kolegu Welebu. Ze sovětského vagonu byla vystrčená hlaveň kalašnikova. Všichni jsme se rozběhli různými směry. Já se schoval za budovu a odtud drama pozoroval.“Před zraky železničáře pak asi po dvaceti minutách z vlaku vystoupili dva muži arabského vzhledu, vyzbrojení samopaly, granáty a pistolemi. Odváděli pět ruských Židů jako rukojmí. „Viděl jsem, jak ti Arabové vedou ženu, která držela v náručí asi čtyřleté dítě, a drželi jí hlaveň zbraně u spánku. Na ten pohled nikdy nezapomenu. Byl to velice silný, traumatický zážitek.“Přesně si pamatuje i to, co se přihodilo kolegovi: „Zranili slovenského vlakvedoucího Beleše. Trochu si hrál na hrdinu. Říkal ,dejte mi zbraň a já to s nimi vyřídím‘. A jelikož se hned neschoval, zasáhly ho střepiny z kulek, které únosci pro výstrahu stříleli do země.“

Komando s rukojmími se ukrylo v dopravní kanceláři, odkud se brzy ozvaly další výstřely. Podle svědectví železničářů únosci v místnosti rozstříleli celý strop. Následně prý propustili mladou ženu s dítětem (podle jiných zdrojů se žena vysmekla, když se komando s rukojmími přesouvalo z vlaku do nádražní budovy). Do Marcheggu postupně dorazili příslušníci rakouských bezpečnostních složek. Začalo třináctihodinové drama, které do dějin vstoupilo jako „schönauské ultimátum“. Jeho pozadí bylo dlouhou dobu nejasné, podle nově objevených archivních dokumentů v něm hrály svou roli i československé tajné služby.

Rakouská kapitulace

Únosci zabarikádovaní s rukojmími v kanceláři na marcheggském nádraží nejprve asi dvě hodiny vyjednávali s přivolanou policií. Pak společně se třemi rukojmími nastoupili do vozu, který patřil rakouskému traťmistrovi, a přinutili celníka Franze Bobitse, aby je odvezl na letiště Schwechat. Pro nedbalost ostrahy letiš- tě se volkswagen s únosci dostal až na vzletovou dráhu. Teroristé se pokusili zastavit letadlo společnosti Swiss Air připravené k odletu, a když jim to nevyšlo, snažili se dostat na palubu jiného letadla, které nedaleko tankovalo. Po dvou nezdařených pokusech se únosci vrátili do auta, kde společně s rukojmími – třemi ruskými Židy a rakouským železničářem Bobitsem – strávili dalších deset hodin.

Rakouské vládě předložili únosci, kteří vystupovali jménem neznámé skupiny „Orli palestinské revoluce“, následující požadavky: 1. zakázat židovským emigrantům ze SSSR, kteří se stěhují do Izraele, tranzit přes Rakousko. 2. přistavit letadlo a zabezpečit jejich odlet spolu s rukojmími na blíže neurčené místo.

Se dvěma únosci, kteří byli po celou dobu namačkáni vmalé dodávce i se čtyřmi rukojmími, vyjednávalo několik rakouských představitelů. Podle jejich svědectví útočníci tvrdili, že jsou členy „sebevražedného komanda“, a pokud jim Rakušané neumožní odletět i s rukojmími, zabijí všechny v autě a vyhodí do vzduchu též nedaleko zaparkovaná letadla. Rakušané zvažovali více možností, jak drama ukončit. Klasická záchranná akce vzhledem k počtu osob v automobilu a faktu, že každý z teroristů držel v ruce granát, nepřicházela v úvahu. I další zvažovanémožnosti – omámení posádky auta rajským plynem nebo vhození drogových kapslí do kávy, kterou Rakušané únoscům poskytli – byly zamítnuty.

Napětí rostlo. Podle názoru psychiatrů z vyjednávacího týmu byli únosci i ru- kojmí čím dál nervóznější. Psychiatři vyhodnotili, že únosci vykazují rysy „fanatického fatalismu“a svůj plán jsou rozhodnuti provést za každou cenu, včetně své smrti. Odpoledne si rakouská strana pozvala na pomoc velvyslance Libanonu, Iráku, Egypta a Libye, kteří měli plnit roli mediátorů. Podle dobového tisku právě jeden z nich navrhl kompromis: pokud Palestinci propustí rukojmí, Rakousko na oplátku uzavře tranzitní tábor na zámku Schönau, jejž měla od poloviny 60. let pronajatý Jewish Agency a přes který ruští Židé cestovali do Izraele, a umožní únoscům bezpečný odlet.

Večer zasedal kabinet v čele s kancléřem Brunem Kreiským a rozhodl, že přijme kompromis navržený diplomaty. Krátce po druhé hodině ranní „Orli palestinské revoluce“propustili rukojmí a odletěli malým sportovním letadlem pilotovaným dvěma rakouskými občany ze země. Po mezipřistáních v Jugoslávii, na Sicílii a Sardinii zamířili zřejmě do Libye.

Druhý den přiletěla do Rakouska izraelská premiérka Golda Meirová a snažila se Kreiského přesvědčit, aby slib daný únoscům nesplnil. Kreisky však neustoupil. Na následné tiskové konferenci to komentoval slovy: „Momentálně se na našem území pohybují ozbrojení muži z jedné i druhé strany. Nepřejeme si, abychom se kvůli humanitární roli, již chceme nadále plnit, stali jakýmsi sekundárním bojištěm, na němž by se odehrávaly takovéto operace. To si prostě nemůžeme dovolit.“

Nově objevené dokumenty osvětlují okolnosti útoku na vlak z Bratislavy do Vídně, kterým 28. září 1973 cestovali sovětští Židé do Rakouska. Vše nasvědčuje tomu, že Státní bezpečnost akci nezmařila, přestože o ní věděla předem. Viděl jsem, jak ti Arabové vedou ženu, která držela v náručí asi čtyřleté dítě, a drželi jí hlaveň zbraně u spánku. Na ten pohled nikdy nezapomenu.

Vzhledem k tomu, že šest dní po „schönauském ultimátu“vypukla na Blízkém východě jomkipurská válka, širší souvislosti týkající se tohoto případu zůstaly až dodnes neprobádány. Jak se palestinští útočníci dostali do Československa? Věděly o jejich pobytu příslušné bezpečnostní orgány? Jakou roli sehrálo Československo při organizování útoku? Díky nově objeveným dokumentům z Ústavu paměti národa v Bratislavě a z Archivu bezpečnostních složek v Praze víme, že útočníci přijeli do Československa přibližně měsíc před útokem „za účelem turistiky“. Po příletu 31. srpna 1973 na ruzyňské letiště, kde se prokázali falešnými libanonskými pasy se jmény Mustafa Akil Soueidan a Cheikh Khaldi, se přesunuli do Bratislavy, kde strávili několik dní v luxusním hotelu Carlton. Z Bratislavy měli na několik dní odcestovat do Prahy a následně do východního Německa. Přesný cíl a účel této jejich cesty dodnes není znám. S největší pravděpodobností se tam měli setkat se členy místních palestinských buněk, kteří jim zřejmě pomáhali při přípravě útoku.

Osmého září po návratu útočníků do Bratislavy se Československo rozhodlo vyhostit je do Rakouska. Nastaly však nečekané komplikace. Rakušané, kteří už tenkrát zřejmě tušili, že se chystá útok na ruské Židy, Palestincům nepovolili vstup na své území. Ti ještě týž den nasedli do vlaku zpět do Bratislavy. Na hranicích nastal další problém. Palestinci totiž neměli víza na opakovaný vstup do Československa. Museli přečkat noc v Devínské Nové Vsi, kde jim nakonec 9. září ráno příslušné československé orgány povolily vstup na území republiky s tím, že ji do 24 hodin musí opustit. To se však nestalo a palestinští útočníci si pobyt v Československu prodloužili ještě dvakrát. V létě 1973, jen několik měsíců před útokem, československé Rudé právo nazvalo zámek Schönau „jedním z center tajné izraelské policie v Rakousku, z něhož jsou lidé transportováni do Izraele, je-li to nutné, tak i násilím“.

Zároveň východní blok od konce 60. let navázal vztahy s různými skupinami, které tvořily Organizaci pro osvobození Palestiny (OOP). Praha podporovala palestinské národní aspirace nejen diplomaticky, ale také poskytovala stipendia palestinským studentům a posílala na Blízký východ humanitární pomoc. Vedle toho existovala i skrytá podpora: finanční pomoc OOP a některým jejím frakcím, bezpečnostní a zpravodajský výcvik, dodávky zbraní.

Československo mělo také taktické důvody, proč dát akci palestinského komanda „volný průběh“. Podle svědectví bývalého pracovníka StB, kterýměl před listopadem 1989 na starosti arabskou agendu, v 70. a 80. letech země uzavřela s palestinskými skupinami určitý pakt o neútočení. „Ano, o tom útoku věděli oni už půl roku předem. Dohody byly takové, že na našem území nemohou uskutečnit útok. A to byla alfa a omega všeho. Zbytek nás nikdy netrápil. V podstatě když jsme se dohodli, že u nás útok neuskuteční, mohli ho provést jinde. Podívejte, kdybychom to vyzradili nebo bychom tomu zabránili, mohlo by to být kontroverzní vůči Československu. Kromě toho by je to naštvalo.“Jinými slovy Praha se tvářila, že o připravovaném útoku neví, aby si kryla svá vlastní záda.

O to záhadnější je proto skutečnost, že tři týdny před útokem Československo Palestince vyhostilo. Teorií se nabízí hned několik. Podle jedné z nich si Československo asi týden po příjezdu dvojice teroristů do Bratislavy uvědomilo možné problémy v případě, že by útok začal na jeho území. Proto se 8. září rozhodlo dvojici vyhostit, aby útok spáchala na rakouském území. Tento plán však nevyšel, jelikož Rakousko je odmítlo a nakonec se potichu vrátili do Československa.

Podle jiné teorie došlo k vyhoštění omylem – selhala komunikace mezi Pra- hou a Krajskou správou SNB v Bratislavě. Podle bývalého důstojníka StB příslušné orgány v Praze o útoku předem informoval styčný důstojník palestinské strany. Československo nevnímalo útok těsně za svými hranicemi – byť k němu došlo v československém vlaku – jako porušení paktu o neútočení. „Palestinci je ujistili, že akce není namířena proti Československu. Bratislava však o těchto tajných dohodách nevěděla. Takže když Bratislava získala agenturní cestou informaci, že ti dva chtějí zaútočit, vyhostili je. Když je však Rakušané odmítli pustit na své území a provalilo se, že dvojici Bratislava vyhostila, volali z Prahy, ať od toho dají ruce pryč, ,my o tom víme‘. Tehdy byla koordinace těžší než dnes – neexistovaly počítače, informace se vyměňovaly poštou, případně služebními telefony.“

Podle první teorie tedy došlo k vyhoštění, protože Praha se i navzdory dohodám s Palestinci zalekla možných důsledků útoku, který by vzešel z jejího území. Ta druhá však naznačuje spíše to, že i v rámci tak centralizovaného bezpečnostního aparátu ne vždy „věděla pravá ruka, co dělá levá“. Podle pamětníků k takovýmto „omylům“docházelo běžně. Jedno je však jisté. Československo neplánovalo zmařit tuto operaci. Jeho hlavním cílem bylo udržet „rovnováhu vztahů“s palestinskými skupinami, které měly své buňky v Československu.

Síť buněk

Dodnes není jasné, jak útočníci propašovali zbraně přes jednu z nejstřeženějších hranic světa. Podle výpovědí celníků, kteří v osudný den kontrolovali vlak v Devínské Nové Vsi, Palestinci měli při prohlídce kufrů „jen věci osobní potřeby“a „při prohlídce se nenašly žádné zbraně“. To údajně potvrdil i bankovní úředník, který s nimi seděl v kupé – podle něj měli v zavazadle jen „předměty osobní potřeby, oblečení a banány“.

Předpoklad, že útočníci nastoupili do vlaku se zbraněmi v zavazadle, je nepravděpodobný. Bývalý důstojník StB, který sloužil ve zpravodajských službách téměř dvě desetiletí, tvrdí, že „na takovouto operaci potřebujete minimálně jednu buňku, která sestává z několika osob: jeden vytipuje cíl, druhý zajistí nějaké technické vybavení, třetí peníze, čtvrtý něco dalšího a dva to provedou. Ti, kdo uskuteční útok, budou vždy dekonspirovaní, tedy nepoužitelní pro další akce. Možná zemřou. Ale ti členové buňky, kteří nejsou odhaleni, jsou stále použitelní.“Takovéto rozdělení rolí mělo zajistit, aby v případě odhalení na to nedoplatila celá buňka.

Podle této logiky je nejpravděpodobnější, že zbraně do vlaku přinesl další člen buňky, který měl k dispozici diplomatický pas některého z arabských států. Tyto pasy byly v té době u členů palestinských skupin poměrně běžně dostupným artiklem. Na diplomatické zavazadlo se vztahovala imunita a celníci by si je nedovolili otevřít. „Diplomat“se pravděpodobně svezl do Vídně a odtud se bezpečně dopravil zpátky do Československa. Tuto hypotézu však StB nijak neověřovala nebo byly všechny záznamy o prošetřování zničeny.

Existují ale ještě jiné alternativy. Další člen buňky mohl zbraně ukrýt ve vlaku na některých místech, například ve střešním prostoru. Na odemknutí krytů střešních prostor ve vlaku stačil jednoduchý čtyřhranný klíč. Podle svědectví železničáře, který v den útoku sloužil, se o přepravě zbraní šířily i další teorie. Spojka je mohla ukrýt ve vnějších bateriích vlaku. Anebo je možné i to, že teroristé měli komplice přímo mezi železničáři, celníky nebo členy pohraniční stráže. Takováto alternativa by však zanechala příliš velké stopy – proto se také půlstoletí po útoku zdá nejpravděpodobnější teorie o dalším členovi buňky, který rovněž jel vlakem.

Útoku se však neměla účastnit jen jedna buňka. Podle nových zjištění rakouského historika Thomase Rieglera byl plán útoku na židovské emigranty ambicióznější, než se dosud předpokládalo. Přibližně týden před útokem východoněmecká tajná policie Stasi zadržela na východoberlínském letišti Schönefeld další skupinu ozbrojených Palestinců. Ti se nakonec Stasi přiznali, že měli namířeno do Bratislavy, kde se měli zúčastnit únosu vlaku a židovských emigrantů. Kdyby se byli bývali připojili ke skupině, která se už v tom čase nacházela v Bratislavě, rozsah i škody tohoto teroristického útoku mohly být mnohem větší.

Další neznámé

Z nových zjištění vyplývá několik důležitých závěrů. Především vyšlo najevo, že už začátkem 70. let existoval neformální bezpečnostní pakt mezi palestinskými ozbrojenými skupinami a Československem. Zároveň tento případ částečně odhaluje, jak fungoval československý bezpečnostní aparát v období 70. až 80. let. Přestože působil dojmem jednolitého, dobře zkoordinovaného systému, schönauské drama dokazuje, že v něm docházelo ke konfliktůmmezi různými bezpečnostními složkami – v tomto případě mezi Státní bezpečností v Praze a její pobočkou v Bratislavě.

Dohody byly takové, že na našem území nemohou uskutečnit útok. A to byla alfa a omega všeho. Zbytek nás nikdy netrápil. Z jinak poměrně detailního svazku, který se událostí zabývá, byly skartovány seznamy sovětských cestujících. Fotografie z místa činu postihl stejný osud.

Z této události vyplývá také skutečnost, že násilí málokdy nezvratně změní směřování mezinárodní politiky a dohod založených na strategických rozhodnutích. I přes to, že v důsledku „schönauského ultimáta“došlo k uzavření tranzitního centra Schönau, emigrace Židů přes Rakousko dále pokračovala. V následujících letech, i díky tlaku Spojených států, z východního bloku emigroval do Izraele více než milion Židů a dalších 573 tisíc se jich usadilo v USA.

„Schönauské ultimátum“zůstává dodnes opředeno dalšími tajemstvími. Podle některých zdrojů z bývalé StB se na pozadí útoku odehrávalo ještě další drama. Krátce po začátku únosu se prý Praha dozvěděla, že mezi rukojmími jsou dva důstojníci nebo spolupracovníci KGB – do vyjednávání o jejich propuštění se tedy zapojila Moskva, Praha a další satelity. To není tak nepravděpodobné: podle bývalého generála KGB Olega Kalugina Moskva spolupracovala s mnoha Židy, kteří opustili Sovětský svaz v druhé polovině studené války. „Když jsem pracoval v 80. letech v Leningradu, věděl jsem alespoň o 200 místních Židech, kteří s námi spolupracovali předtím, než opustili Sovětský svaz.“

V rozhovorech s izraelským investigativním novinářem Ronenem Bergmanem zase bývalí důstojníci izraelské kontrarozvědky Šin bet přiznali, že v těch letech pracovala jejich organizace na plné obrátky, aby odhalila, kteří ze sovětských Židů měli vztah s KGB. „Rozdělovali jsme je do tří skupin: na ty, kteří se sami vzdali Šin betu, ty, kteří tak neudělali, ale KGB je už nikdy nekontaktovala, a na třetí skupinu těch – z nichž jsme podle mne některé dosud neodhalili –, kteří byli aktivními agenty Sovětského svazu.“Zároveň je vysoce pravděpodobné, že ruské Židy moskevský režim nenechal jít přes polovinu Evropy jen tak bez dozoru a právě někdo z „doprovodu“se mohl stát rukojmím. Jak v rozhovoru uvedl železničář, „zdálo se nám zvláštní, že tím ruským vagonem vždy jezdili dva průvodčí. Asi aby na sebe navzájem dohlíželi. Byla to tenkrát jiná, krutá doba.“Ve vlaku tedy mohli sedět další pracovníci KGB v civilu.

Záhadné rovněž je, že z jinak poměrně detailního svazku, který se událostí zabývá, krátce po útoku zmizely – přesněji řečeno byly skartovány – seznamy sovětských cestujících. Fotografie z místa činu postihl stejný osud. Pokud tato tvrzení další výzkum potvrdí, bude to znamenat, že útok, kterému Československo de facto dalo zelenou, se nakonec obrátil proti východnímu bloku.

Daniela Richterová provádí výzkum na britské University of Warwick. Zabývá se historií špionáže a vztahy států k teroristickým organizacím