Bitevní vřava jako ve skutečnosti
Maroldovo panoráma Bitva u Lipan je jedinou atrakcí z Výstavy architektury a inženýrství v roce 1898, která přežila dodnes
Není proto divu, že o něco podobného, ale v daleko větším měřítku, se pokusili umělci i později. V roce 1898 se v areálu Výstaviště uskutečnila Výstava architektury a inženýrství, pro kterou vytvořili své pavilony Jan Koula, Osvald Polívka a další, byl také zbudován dřevěný objekt na kruhovém půdorysu, který ukrýval překvapení. Tím byl obrovský panoramatický obraz zachycující poslední stadium bitvy u Lipan v roce 1436. Ta – jak známo – znamenala definitivní porážku radikálních husitů, vedených Janem Roháčem z Dubé, vojskem takzvané panské jednoty.
Přímo uprostřed děje
Obraz měl na tehdejší dobu nevídané rozměry – 11 metrů na výšku a 95 metrů na délku, celkově tedy pokrýval plochu 1045 metrů čtverečních. To však nebylo vše: před plátnem byla vymodelována trojrozměrná krajina včetně různých předmětů, jako byly vozy, zbraně, přilby vojáků, jejich praporce a podobně. Přechod této přední trojrozměrné partie do výjevů na plátně, které návštěvníky obklopovalo ze všech stran, byl proveden bravurně. Divák, který stojí na kruhové rampě uprostřed, má skutečně dojem, že je obklopen bitevní vřavou, že je vtažen přímo do děje.
Jistě, dnes nám tu chybí pohyb a zvuk. Soudobými technickými prostředky lze vyvolat daleko efektnější iluze, jak to známe z panoramatických kin a různých Imaxů, ale už to není ona ruční umělecká práce. Nejde tu o český vynález, podobné atrakce se objevily už dříve na různých světových výstavách, ale zpravidla v menším měřítku.
Zajímavá byla i architektura pavilonu, který navrhl dnes už zapomenutý architekt Jiří Justich, žák profesora Friedricha Ohmanna z pražské Uměleckoprůmyslové školy. Dřevěný objekt byl zpracován v secesním stylu, což byla v době, kdy ještě dominovaly stavby ve stylu historismu, novinka.
Samotné panoráma vytvořili malíři Luděk Marold a Václav Jansa. Zatímco Jansa namaloval krajinu, Marold byl autorem postav. V době, kdy na díle pracoval, patřil tento absolvent pražské akademie, který studoval také v Mnichově a úspěšně působil i v Paříži, již k renomovaným umělcům. Dalšími výtvarníky, kteří se na vytvoření panorámatu podíleli, byli Karel Štapfer, Theodor Hilšer, Ludvík Vacátko a Karel Rašek. Bylo to vlastně takové kolektivní dílo. Hlavním výtvarníkem byl ovšem Marold, ten však krátce po dokončení atrakce zemřel.
Zajímavé byly i další osudy panorámatu. To výstavu přežilo, nebylo tedy demontováno jako většina dalších atrakcí. Provizorní stánek se ale začal brzy rozpadat, a tak bylo rozhodnuto, že bude dílo přemístěno do nové budovy, kterou již na novém místě v severozápadní partii Výstaviště navrhl známý architekt Jan Koula v rámci další velké akce – Jubilejní výstavy Obchodní a živnostenské komory v roce 1908.
Sněhová kalamita
Ani tento pavilon však neměl dlouhého trvání. V zimě roku 1929 napadlo velké množství sněhu, pod jehož náporem se střecha této dřevěné budovy zhroutila. Obraz byl vážně poškozen a několik let pak restaurován malířem Bohumírem Čílou.
V roce 1934 byl u příležitosti pětistého výročí památné bitvy vybudován nový objekt, tentokrát s ocelovou vyzdívanou konstrukcí, kterou navrhl profesor pražské techniky architekt Vojtěch Krch. Maroldovo panoráma Bitva u Lipan je mimochodem jedinou atrakcí z Výstavy architektury a inženýrství, která se zachovala do dnešních dnů. Polívkovo dřevěné divadlo Uranie bylo sice po skončení akce rozebráno a přeneseno do Holešovic, ale v roce 1947 vyhořelo.
Autor tohoto článku si z dětství vyba- vuje pár návštěv bitvy, většinou v rámci školních exkurzí. A nebyla to atrakce jediná. Jakousi modernější verzí byla v tehdejším Parku kultury a oddechu Julia Fučíka další budova na kruhovém půdorysu. V tzv. panoramatickém kině se tehdy – tedy v šedesátých letech – pro školy promítaly stále dokola dva filmy. Jeden byl o Moskvě, druhý o Praze. Víc jich ostatně ani nevzniklo.
Tento sovětský vynález pracoval vlastně na obdobném principu jako Maroldovo dílo. Diváci stáli uprostřed a na válcové stěny se synchonně promítaly filmy, celé to řídil jakýsi primitivní počítač. Kino později zaniklo, ale pavilon byl dosti invenčně přestavěn architekty Jindřichem Smetanou a Tomášem Kulíkem na arénové divadlo Spirála, kde se hrávaly muzikály.
Titíž autoři pak doplnili Výstaviště ještě o dřevěnou repliku shakespearovského Globu. Ten později vyhořel, podobně jako již dříve Bruselský pavilon a později i západní křídlo Průmyslového paláce. Spirála se měla také bourat, ale snad ji prý město opraví. Rekonstrukce se letos dočkala i budova s Maroldovým panorámatem. Dnešní mladí lidé už asi většinou kdysi populární atrakci neznají. Pravda, je to takový anachronismus, ale má to svůj půvab a stojí za návštěvu.
Budova s Maroldovým panorámatem Bitva u Lipan na pražském Výstavišti se letos dočkala rekonstrukce. Samo panoráma v době trojrozměrného kina ztratilo svou působivost, ale dodnes zůstává půvabným anachronismem.