SPOLEČNOST A DOBA: JAK SE ŽILO NA SKLONKU MONARCHIE A ZA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY
eši neměli na první světové válce žádný zájem a jejich sympatie byly až na výjimky na straně dohodových států. Sympatie vzbuzovalo především Srbsko, které vedlo spravedlivou obrannou válku, a jeho velký spojenec Rusko – k tomu přispěly i tradiční rusofilské nálady české veřejnosti. Naopak k Itálii sympatie prakticky neexistovaly.
To ale v žádném případě neznamená, že by se naprostá většina Čechů hned od počátku uvědoměle postavila proti válce a proti Rakousku. Naopak, naprostá většina českých vojáků plnila svou vojenskou povinnost bez jakéhokoliv odporu a je jedno, jestli šlo o prosté vojáky a poddůstojníky, nebo záložní důstojníky.
Češi tvořili zhruba desetinu důstojnického sboru rakousko-uherské armády a domobrany a českých vojenských lékařů a duchovních bylo ve srovnání s ostatními národnostmi vůbec nejvíc. Řada Čechů – profesionálních důstojníků působila i ve vysokých velitelských funkcích, kde se plně osvědčila. Jen malá část českých vojáků se rozhodla pro dezerci k nepříteli nebo dobrovolné zajetí a ještě mnohemméně z těchto zajatců potom vstoupilo do československých legií.
Minimálně do poloviny roku 1917 také nezaznamenáváme nějakou větší podporu myšlenky rozbití Rakouska-Uherska. Mnoho Čechů považovalo monarchii přes všechny výhrady i nadále za svou vlast. Česká politika byla válkou překvapena a nevěděla, jak na ni reagovat. Až do vypuknutí války prosazovala úplnou českou samostatnost jen státoprávně-pokroková strana, která ale byla spíše okrajovou politickou silou. Poměrně blízko k myšlence nezávislosti měli i národní socialisté (včerejší rubrika Osobnosti doby přinesla portrét jejich vůdce Václava Klofáče). Kdežto nejsilnější české politické strany – mladočeši, agrárníci a sociální demokraté – stály pevně na půdě Rakouska.
Válka ovšem vychýlila letitý česko-německý konflikt výrazně ve prospěch německé strany. Rakouští němečtí politici již v září 1914 začali pracovat na programu „německé přestavby Rakouska“, který byl dokončen v roce 1915 a dále rozpracován v roce 1916. Halič, Bukovina a Dalmácie měly být odloučeny od Předlitavska a získat zvláštní statut, ze zbylých území – především z rakouských a českých zemí – měl být vytvořen jediný celek.
V obyvatelstvu takovéhoto celku by ovšem měli Němci jasnou většinu. České politické strany bez výjimky byly tímto plánem velmi znepokojeny. I proto byl 19. listopadu 1916 vytvořen Český svaz poslanců na říšské radě a současně nadstranický Národní výbor. Aktivita většiny českých poslanců vyústila v květnu 1917 ve státoprávní prohlášení, ve kterém požadovali přeměnu monarchie na „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“.