Od Atlantiku až po Ural
EU nerozděluje jen chování Visegrádu, ale i fakt, že Západ střední a východní Evropu stále přehlíží
Včeském veřejném mínění přetrvává názor, že bez ohledu na složení koaliční vlády vzniklé po říjnových parlamentních volbách se země bude přibližovat k unijní ose Berlín–Paříž a vzdalovat Visegrádské skupině. Zcela zásadní podmínkou případného přibližování k hlavnímu proudu Evropské unie je, aby totéž chtěl Berlín i Paříž. Zamyslíme-li se nad tím, za jakých okolností byly visegrádské země přijaty do EU a jak s námi zacházeli od té doby ti „velcí“, je docela možné, že případná snaha Prahy o přiblížení se EU zůstane pouhým přáním.
Kodaňský summit EU v prosinci 2002, jenž měl posvětit rozšiřování Unie na východ, se konal ve znamení absolutní nejistoty. Agrární odvětví zemí čekajících na vstup nemělo původně dostávat žádné přímé dotace, což země V4 vehementně kritizovaly. A tak záležitost podpisu dohody o přidružení zůstávala až do poslední chvíle otevřená.
Po svém příjezdu do Kodaně byl maďarský premiér Péter Medgyessy odveden do kanceláře, kde na něj čekala komise EU. Na stole ležela nevýhodná dohoda o přidružení, čekající na podpis. Tehdejší předseda Evropské komise Romano Prodi položil otázku: „Ano, či ne?“Předsedovi maďarské vlády i ostatním se přesto podařilo vybojovat přímé unijní dotace ve výši 25 procent, což bylo přece jen víc než nic. Tato shoda však zakonzervovala zaostávání nově přidružených zemí v oblasti zemědělství za rozvinutými členskými státy. Od tohoto okamžiku totiž mohly zemědělské produkty, levnější kvůli vyšším unijním dotacím z EU, přicházet na nové trhy z rozvinutých zemí bez dovozních cel.
V Kodani se nejednalo pouze o upřednostňování ekonomických zájmů vyspělých západních zemí, nýbrž o pohled, který nepokládá země střední a východní Evropy za rovnocenné partnery. Například po plynové krizi, již vyvolaly v roce 2009 spory mezi Ukrajinou a Ruskem, bylo v Bruselu rozhodnuto o výstavbě dalších plynovodů mezi členskými státy. Země s přebytkem energetických surovin by tak mohly v podobných kri- zových situacích pomáhat svým sousedům disponujícím omezenými rezervami.
Mezi Nizozemskem a Belgií již existovalo šest takových produktovodů, EU přesto zafinancovala i sedmý. Přitom Maďarsko a Slovensko nebyly do té doby propojeny žádným potrubím, ale Budapešť i přesto získala prostředky pouze na hodně krátký úsek vedoucí k jejímu severnímu sousedovi. V době plynové krize se Slovensko ocitlo v obtížné situaci, jelikož jeho zásoby plynu klesly natolik, že bylo období, kdy mu zůstávalo palivo dostačující pouze na šest hodin. I když byly maďarské zásobníky plynu naplněné až po okraj, neměli jsme k dispozici žádný prostředek k tomu, abychom mohli Slovensku pomoci.
Nad střední a východní Evropou se jako kletba vznáší dnes již okřídlené prohlášení někdejšího rakouského kancléře německého původu Klemense von Metternicha, v němž tvrdí, že Balkán začíná na silnici vedoucí z Vídně směrem na východ. Tehdy měl na mysli nás, Maďary. Nebylo by však na škodu, kdyby této mluvě rozuměly i ostatní středoevropské země. Germánská diplomacie totiž neskoncovala s myšlenkou starou 150 let ani tehdy, kdy spadla berlínská zeď a zanikl Sovětský svaz. Tehdy resort vedený liberálním ministrem zahraničí Hansem-Dietrichem Genscherem položil na stůl kancléře Helmuta Kohla zprávu, podle které pořádky ve střední a východní Evropě do té doby udržoval Sovětský svaz, po zániku dohledu však mohou v regionu – slovy Genschera – vypuknout „kmenové války“. A kmeny jako takové evidentně nemají v Evropě své místo.
Jiná alternativa k EU není
Jedním z nejtypičtějších projevů západoevropského smýšlení je Cena Karla Velikého. Říše franského vládce Karla Velikého se v osmém století rozkládala zejména na území dnešního Německa, Francie a severní Itálie. Tato cena se každoročně uděluje osobnosti z veřejného života, která svou prací přispěla k jednotě Evropy. Západoevropští zakladatelé tohoto ocenění nalezli symbol, do kterého se náš region nevešel. Vysloveně však nikoliv kvůli jejich nepříteli, střední a východní Evropě. V jejich představách o Evropě jednoduše nebyla střední Evropa, jako v ní nebyl ani Balkán či Pobaltí. Region mimo západní Evropu se vytratil i ze způsobu uvažování vedoucích představitelů EU 21. století.
To vše ale neznamená, že by se země V4 měly uraženě obrátit zády k Evropské unii. Náš region nemá jinou alternativu než příslušnost k EU. Střední Evropa nemůže být uskupením zemí v roli přívozu, který občas kotví v některém z přístavů ruské říše a občas v některém z přístavů západní Evropy. Musíme se však připravit na skutečnost, že budeme ještě roky bojovat za to, aby se v případě, kdy v Paříži či v Berlíně zazní slovo Evropa, mluvilo i o nás. A to nejen geograficky, ale především myšlenkově.
Až si vedoucí političtí představitelé EU přisvojí opět slova někdejšího francouzského prezidenta Charlese de Gaulla, že Evropa se rozkládá od Atlantiku po Ural, určitě nebude nic bránit tomu, aby se Česká republika i další tři státy Visegrádské skupiny přiblížily k západní Evropě. Do té doby se však nejspíše budeme muset spoléhat jenom sami na sebe.
Budeme ještě roky bojovat za to, aby se v případě, kdy v Paříži či v Berlíně zazní slovo Evropa, mluvilo i o nás