Hlas Antonína Benčíka bude v debatě chybět
Když jsem se před dvaceti lety poprvé pokoušel v delším textu interpretovat po svém pražské jaro 1968, byl Antonín Benčík mým prvním kritickým čtenářem. Nesouhlasil s daným pojetím, a to hlavně pokud šlo o hodnocení některých politických rozhodnutí Alexandra Dubčeka, jehož byl Benčík zastáncem. Má práce tehdy nevyšla, ale zato jsme se s kolegou Benčíkem spřátelili. Spoléhal jsem na něj jako na rádce a jeho otevřenost mi také pomohla při seznamování s mnoha odborníky z badatelského prostředí.
Průkopník moderních dějin
Antonín Benčík se narodil 18. ledna 1926 v Bratislavě. Po studiích nastoupil v roce 1958 do Vojenského historického ústavu v Praze, kde pracoval až do roku 1970. Na začátku šedesátých let patřil do vědeckého týmu, který zkoumal nové informace o partyzán- ském hnutí na území Československa za druhé světové války. Vedle např. Karla Kaplana nebo Jana Křena získal mimořádně cenné poznatky a zkušenosti jako člen jedné pracovní skupiny „barnabitské“komise, jež v roce 1963 prošetřovala obvinění Karola Šmidkeho, Gustáva Husáka a Ladislava Novomeského z „buržoazně nacionalistické úchylky“. Benčíka zajímaly i osudy generála Heliodora Píky, o němž napsal několik knih. V roce 1970 musel odejít z VHÚ a převážnou část tzv. normalizace si vydělával na živobytí jako stavební izolatér, strojník nebo topič.
Krátce po demokratické revoluci se stal členem Komise vlády ČSFR pro analýzu událostí let 1967–1970. Členové komise měli privilegovaný přístup do téměř všech československých archivů. V tehdejší době to byl první systematický průlom do archivních depotů a jedna z úvodních snah o „vyrovnávání se s komunistickou minulostí“. Po dvouletém badatelském úsilí Benčík společně s ostatními členy Komise pub- likovali kolektivní monografii Československo roku 1968 (1993), jejíž závěry jsou důležité i dnes. Antonín Benčík se zabýval vojenskými aspekty osmašedesátého. Několik objevných článků napsal o generálu Šejnovi a o dopadech jeho útěku do USA. Shromažďoval a interpretoval fakta o vojenských cvičeních předcházejících invazi, a následně o samotné „operaci Dunaj“. Podle tehdy dostupných údajů určil počty intervenujících vojáků, množství techniky a hlavní směry, kudy vojska států Varšavské smlouvy překračovala československé hranice. Přirozeným zájmem všech členů komise bylo porozumět komplikovaným československo-sovětským rozhovorům, jež začaly na setkání v Drážďanech v březnu 1968. Na základě znalosti rozsáhlé dokumentace pak mohl Benčík detailně popsat vývoj událostí vedoucích k noci z 20. na 21. srpna 1968 v několika knihách. Asi nejvýznačnějším dílem o osmašedesátém je jeho několikrát vydaná monografie Operace „Dunaj“: Vojáci a Pražské jaro 1968.
V průkopnickém výzkumu se zaměřil na působení jednotlivých armád pěti zemí Varšavské smlouvy na čs. území. Odborný zájem, ale i osobní sympatie jej posléze vedly k důkladnému zpracování biografie Alexandra Dubčeka. Kromě zhruba pětadvaceti knih, které od počátku 60. let napsal nebo se na nich významně podílel, lze za nejdůležitější odkaz historika Antonína Benčíka považovat jeho způsob interpretace československého osmašedesátého. Benčík patřil k badatelům, kteří užívají proreformní interpretační rámec. Autoři, kteří píší v tomto rámci, dospívají k závěru, že konečným cílem pražského jara mělo být „spojení socialismu s politickou demokracií“. Tato snaha postupně narůstala od ledna 1968 a byla násilně přervána vstupem cizích vojsk. Mimochodem, možná poslední veřejné vystoupení Antonína Benčíka na dané téma uveřejnil tento list v příloze Orientace 3. listopadu 2012. Jeho hlas bude v nadcházející odborné i společenské debatě k padesátému výročí srpnových událostí moc chybět.
Autor je historik, působí v Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR