Poláci berou vztahy vážně
Studentka Viktorie Nováková popisuje zkušenosti z Jagellonské univerzity v polském Krakově
Jen tak s někým chodit
na filozofické fakultě v Praze, ale otvírá se tam jednou za dva roky. Když jsem maturovala já, neotevírala se. Tak jsem šla do Plzně, kde končí spíš uchazeči, kteří chtěli na historii a nedostali se. V Polsku jsme často řešili, co se děje ve světě, debatovali jsme o Blízkém východě, o Sýrii.
LN V čem dalším se polský systém liší?
Nemají státní závěrečné zkoušky. Studenti na konci posledního ročníku odevzdají bakalářku a tím to končí. Maturitnímu plesu se v Polsku říká „stodňuvka“– je sto dní před maturitou a vychází z jiné myšlenky než u nás. Je to něco jako pobídka „pojďme se naposledy opít před maturitou“. Po maturitním plese se každý začíná učit. U nás oslavujeme maturitu, kterou jsme ještě nesložili, to Poláci nechápou.
LN Jací byli vaši pedagogové? Byla jste s jejich přístupem spokojená?
Na humanitní obory byli na univerzitě výborní učitelé. Jeden přednášející psal o problematice Blízkého východu knížky a chtěl po nás, abychom mu nosili každý týden jednu zpracovanou aktualitu. Je to jeden z největších expertů na Blízký východ. V Česku tolik expertů nemáme. Přednášející tam byli většinou hodně motivovaní, měli k nám přístup jako ke kolegům. Dávali nám těžké úkoly, protože měli pocit, že je můžeme zvládnout.
LN A jak na vás působili místní domorodci, běžní Poláci?
Jsou legrační. Skoro každý Polák vám na potkání začne vyprávět o tom, jak je Polsko velké a jak je rozdělené na různé části. Pak začne o mluvit o době, kdy bylo Polsko rozdrobené a jak Poláci trpěli. Mají hodně vžitý pesimismus. Když my se loučíme, říkáme „měj se“, oni si říkají „drž se“ve smyslu „bude to strašné, ale ty to zvládneš“. Při povrchním kontaktu jsou ale hodně veselí, což je dáno i množstvím alkoholu, který konzumují, ačkoli tam panují v tomto směru různá omezení. Není například dovolené pít na veřejnosti. Když vyjdete v Polsku před hospodu s pivem v ruce, můžete dostat pokutu. Nebo sedíte na nábřeží, máte u sebe lahev vína, kterou si pak chcete vypít doma, ale můžete dostat pokutu za pokus o pití alkoholu na veřejnosti.
V čem? Mají jiné uvažování. S někým si píší přes internet, domluví si schůzku až za měsíc a půl, celou tu dobu řeší, co si oblečou, pak jdou na rande, nic se tam nestane, ale říkají, že spolu chodí a po týdnu je téměř jasné, že se budou brát. Často se mi stávalo, že jsem šla s kamarádem na pivo a on už to bral tak, že spolu chodíme. Mít za život několik partnerů, to je u nich téměř nemyslitelné. Muži jsou tam ale opravdu gentlemani. Když jsem brigádničila v kavárně, seděli pozdě večer třeba ještě dva poslední zákazníci u baru. A když jsem zavírala, domluvili se, který z nich mě doprovodí domů, nebo mi objednali taxi a zaplatili ho, aby se mi nic nestalo.
LN Co je hlavním nešvarem Poláků?
Jednou jsem mluvila s kamarádem o tom, že jsem v Krakově neviděla žádné gaye. „No, protože tady nejsou,“řekl mi. U nás je běžné, že spolu lidé chodí po ulici a nezáleží na tom, jakého jsou po- hlaví. V Polsku jsou lidé hodně homofobní, xenofobní, rasističtí. Nadávají namuslimy, přitom žádného nikdy neviděli. Teprve po půl roce jsem potkala prvního člověka, který nezačal nadávat na Araby, když jsem mu řekla, co studuji.
LN Jaké jsou podle vás výhody Erasmu v Polsku?
Dobré je, že se můžete polštinu rychle naučit a díky tomu snáz zapadnout do komunity místních. Když člověk jede do typických „erasmáckých“měst, třeba do Barcelony bez znalosti španělštiny, trvá mu naučit se španělsky déle a pak se může bavit jen s lidmi, kteří tam také přijeli na Erasmus, nebo se Španěly, kteří neumí moc anglicky. Je tam velká jazyková bariéra a člověk tím pádem nezapadne tak snadno mezi místní. Finančně se Polsko také vyplatí, protože ceny jsou zhruba stejné nebo nižší.
Sedíte na nábřeží, máte u sebe lahev vína, kterou chcete vypít doma, ale můžete dostat pokutu za pokus o pití na veřejnosti
LN Vystačila jste tedy se stipendiem, které studenti odjíždějící přes Erasmus dostávají?
Já tam měla být přes Erasmus jeden semestr, ale zalíbilo se mi to, tak jsem si pobyt chtěla oficiálně protáhnout, což se nepodařilo. Takže jsem na první semestr měla stipendium a na druhý jsem se tam rozhodla zůstat na své vlastní náklady. Pracovala jsem tam a vyžila částečně ještě i z toho prvního stipendia a vrátila se v plusu, což není tak časté. Myslím si ale, že člověk musí mít k té zemi vztah, musí být na stejné vlně, aby ho to mohlo obohatit. Kdyby někdo chtěl jet do Londýna, ale přesměrovali by ho do Polska kvůli nedostatku míst, asi by nadšený nebyl. Já byla hodně zapálená a polština mě zajímala. Studium v Krakově mě nasměrovalo namezinárodní vztahy a bezpečnost, což je obor, který budu od roku 2018 studovat v Paříži.
LN Co vám pobyt v Krakově dal?
Naučila jsem se polsky. Důležité bylo nebát se mluvit, i když jazyk neovládám perfektně. To byl můj velký problém, jsem perfekcionistka, a když jsem neuměla mluvit bez chyb, spíš jsem mlčela. Je ale důležité přestat se hodnotit, nepřemýšlet, co je dobře nebo špatně, prostě mluvit a nekontrolovat se. Lidé mě přijali skvěle, i v kavárně, kde jsem pracovala. Přišla jsem tam a řekla: „Neumím polsky, neumím dělat kafe, můžu u vás pracovat?“„Jasně, pojď!“Neměla jsem co nabídnout, přesto mi dali šanci.
Autorka je spolupracovnice Akademie Lidových novin