SPOLEČNOST A DOBA: JAK SE ŽILO NA SKLONKU MONARCHIE A ZA ČESKOSLOVENSKÉ REPUBLIKY
Národnostní menšiny nový stát nevítaly, ale po počátečních bouřlivých konfliktech z let 1918 až 1920 se s ním nakonec smířily. Nepochybně zapůsobil i fakt, že ve dvacátých letech se Československo politicky i hospodářsky stabilizovalo a lidem se tu žilo celkem příjemně.
Pak ale přišly na počátku třicátých let těžké roky světové hospodářské krize, která na Československo, závislé na zahraničním obchodu, udeřila maximální silou. O tom svědčí i statistiky nezaměstnanosti: zatímco roku 1930, nedlouho po krachu na newyorské burze, registrovaly pracovní úřady 4,8 % nezaměstnaných, v roce 1933 přeskočil jejich počet hranici 30 %. Navíc většině těch, kteří práci měli, klesly reálné příjmy o desítky procent.
Pokles výroby a s ním spojená masová nezaměstnanost těžce zasáhly německé pohraničí, kde byly nejen doly, ale byl zde soustředěn také textilní a sklářský průmysl. Německé nacionální strany označovaly za vinu hospodářské stagnace samu existenci Československa. Situace se zde navíc vyhrotila poté, co se v roce 1933 dostali v Německu k moci němečtí nacionální socialisté Adolfa Hitlera.
Obrovskými investicemi do infrastruktury a do zbrojního průmyslu se Hitlerovi podařilo brzy zlikvidovat nezaměstnanost a v zemi naopak začal být nedostatek pracovních sil. Gigantické dluhy se německé vládě dařilo zakrývat, nacistická Říše začala formálně vykazovat ekonomický růst a vytvářet přelud hospodářského zázraku.
Na situaci v pohraničí měla vliv také devalvace koruny. Prosadili ji agrárníci, tehdy nejsilnější politická strana, s jediným důvodem: aby mohli vyvážet obilí a další zemědělské produkty do Německa. Kurz byl stanoven přepočtem 1 říšská marka = 6,50 Kč a za této situace se pro české Němce stalo nacistické Německo ještě přitažlivějším. Mezi ním a Československem totiž neexistovala vízová povinnost, navíc obyvatelé pohraničí mohli využít malý pohraniční styk: každý, kdo tu bydlel, mohl získat propustku a zcela volně chodit do Německa a zpět. V Německu bylo dost práce, a dobře placené, takže pokud si zde někdo za den vydělal třeba jen 10 marek, měl po návratu 65 Kč, což byly na první republiku slušné peníze.
Československá demokracie náhle netáhla, protože: k čemu je dobré, že jednou za šest let mohu jít k svobodným volbám amohu v novinách kritizovat vládu, jestliže nemám práci a mám hlad? Demonstrace v době krize si vyžádaly – a zejména v pohraničí – několik desítek obětí. Právě zde má počátek v době komunismu šířené nesmyslné tvrzení, že „Masaryk dal střílet do dělníků“. Absurdní to je už z důvodu demokratické dělby moci, prezident k tomu prostě neměl pravomoci. Masaryk ale těchto incidentů veřejně litoval a ohrazoval se u ministra vnitra.