V Katalánsku se opět bojuje o Prahu
Události kolem referenda nepovedou k výsledku, po němž touží separatisté. Mohou ale způsobit krizi schopnou zasáhnout i nás
Jak se chcete stát součástí Evropské unie a sdílet s jejími obyvateli politický osud, když nejste ochotni sdílet tento osud s občany její členské země, od které se toužíte odtrhnout? Tak nějak by mohla znít otázka, kterou jakýkoli občan Evropské unie bez rozdílu politického přesvědčení může položit katalánským a všem dalším separatistům usilujícím uvnitř Unie o vytvoření nových samostatných států. Ta otázka samozřejmě odhaluje paradoxní situaci, ve které dnešní nacionalisté odmítají být solidární a vytvářet jednu politickou společnost v rámci existujícího státu, ale přitom se často vroucně hlásí k evropské identitě a touží podílet se na budování evropské politické solidární a sociálně spravedlivé společnosti.
Egoismus bohatších národů
Progresivně politická hesla, jaká se obzvlášť z Katalánska v posledních letech ozývají, ve skutečnosti pouze maskují to, co sociologové moderního nacionalismu typově označují jako nacionální egoismus či nacionalismus bohatých, tj. situaci typickou v dnešní západní Evropě, ve které národně či etnicky jasně ohraničené regiony odmítají nadále přispívat na rozvoj celé země a být solidární s jejími chudšími částmi. To platí o Kataláncích a Bascích zrovna tak jako o Vlámech nebo i Skotech, kteří také věří, že pokud by si mohli zcela přivlastnit přírodní bohatství Severomořského šelfu, dařilo by se jim lépe než Angličanům.
V tomto ohledu není katalánská situace nijak výjimečná, ale naopak typická pro dnešní Evropu, ve které se politická a hospodářská solidarita rozkládají stále rychleji a nacionalismus, přicházející zleva i zprava, po dlouhých desetiletích začíná opět vypadat jako legitimní řešení existujících a rostoucích problémů. Týká se regionálních celků i samotných států. S touto reakcí na hospodářskou nebo politickou krizi máme ostatně i u nás zkušenosti z nedávné minulosti, kdy neschopnost českých a slovenských politiků vyjednat společný ekonomický a politický program po parlamentních volbách v roce 1992 nakonec vedla k rychlému rozpadu československé federace a vzniku dvou samostatných států, jejichž národy se do té doby domní- valy, že jeden na druhý nějakým způsobem doplácí.
Obušky z pytlů ven?
Po nedělním referendu je však třeba položit si i druhou otázku a zeptat se španělské vlády, jestli se skutečně domnívá, že gumové projektily a obušky jsou legitimním způsobem, jak kterákoli vláda členské země EU může zastavit sice nezpochybnitelně protiústavní, ale také pokojné referendum. Katalánská nacionalistická vláda sice referendum o nezávislosti zorganizovala jako politickou provokaci, při které prokázala mimořádné pohrdání vládou práva a španělskou ústavou i katalánskými zákony, ale španělská vláda prokázala neskutečnou hloupost, když se do této léčky nechala chytit vlastní brutalitou a represáliemi.
Po ničem jiném totiž separatisté na celém světě netouží víc než po mučednících, jejichž příklad by přitáhl další stoupence nezávislosti a vedl ostatní k zapálenému boji za samostatnost a proti útlaku. Nyní španělská vláda katalánským nacionalistům poskytla příležitost převyprávět dosavadní boj za státní suverenitu, v němž se katalánská vláda i parlament dopustily hrubého porušení i vlastních demokratických parlamentních procedur, jako osvobozenecký boj. S tím, jak poroste konfrontace mezi ústřední a regionální vládou, poroste také riziko, že se boj kdykoli může zvrhnout v otevřeně násilný konflikt.
Rostoucí propast mezi rozumem a vůlí
Současný nárůst nacionálního separatismu v západní Evropě nebyl až dosud reakcí na represivní nebo autoritářskou politiku, ale paradoxně byl výsledkem dlouhého období mírového uspořádání, které se v této části kontinentu začalo upevňovat již od konce druhé světové války a k němuž se demokratizované Španělsko připojilo v 80. letech minulého století. Mimo jiné se tím potvrzuje i další poznatek sociologie nacionalismu, a to že nacionalismy si vymýšlejí národy a uvádějí je do reálné existence, a ne že by si naopak reálně existující národy teprve dodatečně ideologicky zdůvodňovaly nacionalismem svou vlastní existenci. Nejprve musí vzniknout ideologie a teprve potom se formují národy, jejichž právo na sebeurčení se postupem času může měnit, ale zpravidla dříve či později vyústí v boj o národní suverenitu a politickou nezávislost.
Katalánská nacionalistická vláda sice referendum o nezávislosti zorganizovala jako politickou provokaci, ale španělská vláda prokázala neskutečnou hloupost, když se do této léčky nechala chytit vlastní brutalitou a represáliemi
Dnešní španělská ústavní krize je bez přehánění jednou z nejvážnějších politických krizí na evropském kontinentu za poslední desetiletí. Ústřední vláda totiž nepochopila, že nemůže slepě trvat na liteře ústavy, protože čím víc obušků potřebuje k jejímu vynucení, tím víc ji bude ve skutečnosti oslabovat. Katalánská vláda sice může vyhlásit nezávislost, ale současně může ztratit autonomii. A zapomíná přitom, že suverenita dnes není ani tak projevem kolektivní vůle, jako především právním projevem uznání ze strany mezinárodního společenství, které se k jejím plánům staví víc než chladně.
Katalánský ústavodárný moment tak nemůže vést k výsledku, po němž touží separatisté. Současně ale může způsobit hlubokou ústavní a politickou krizi v samotném Španělsku, ve které by se ještě víc vyhrotil rozpor mezi chladnou řečí ústavních norem a zapáleným odhodláním politiků na obou protivných stranách. A tato rostoucí propast mezi rozumem a vůlí, která se objevuje stále víc v Evropě i jinde ve světě, se týká nás všech.