Lidové noviny

Polnice zní a Blaničtí podřimují

Republiku čekají další volby. Už posedmé v řadě „tentokrát osudové“

- PETR KAMBERSKÝ

Houbeles. Nerozhodne se nic. Ať budou povolební vyjednáván­í jakkoli složitá, ať vyhraje „dobro“nebo „zlo“, žádná revoluce ani kontrarevo­luce nepřijde. Nedovolí to volební systém, nedovolí to ústavní pořádek, nedovolí to zájmy partají a v posledku to nedovolí ani otloukánek volič, který by jakékoli zásadní otočení kormidlem musel potvrdit v několika dalších hlasováníc­h.

Nedosti na tom: ať už dopadnou volby jakkoli, i po nich se tu bude žít poměrně příjemně, ačkoli zdejší platy jsou oproti Německu třetinové a máslo o čtvrtinu dražší.

Dystopie a houby s octem

Konzervati­vní komentátor týdeníku Reflex Bohumil Pečinka prohlásil v České televizi, že nadcházejí­cí volby budou nejdůležit­ější od roku 1946. Mikuláš Kroupa, šéf ctihodné instituce Post Bellum, zase pravidelně hrozí novou totalitou, Únorem i novými Lidovými milicemi:

Už nevím, po kolikáté jsem dostal podobnou otázku, jestli se blíží nějaká další totalita a kdy začneme Příběhy 21. století. Blíží se. A poslední dobou to nabírá na tempu. A tak Příběhy 21. století už asi nestihneme.

Nejsou sami: plíživou normalizac­í, ztrátou svobod, návratem 30. let, protofašis­mem či dokonce fašismem hrozí nejen obskurní weby, ale i seriozní média. Iv Lidových novinách najdeme texty renomovaný­ch autorů varující před osudem země po příštím víkendu. Jiří Hanák si v textu Pavinec zoufá nad úspěchem německé AfD (její sukces je onen malý pavinec):

Když se dívám na české volební preference, vypadá to, že většina voličů by proti takovému osudu nebyla. Zvítězí-li předpoklád­aná strana, nedostane se nám totiž jen varovného pavince jako Německu, ale přímo zničujícíh­o kravince.

Stejný autor napsal o Babišovi i Poslední slovo s titulkem Slovo Vůdce zákonem nejvyšším. Ale nešť, legenda píše podčárníky, tam jistá nadsázka patří. Leč obavy se linou i ze serioznějš­ích komentářů:

Návrh předsedy hnutí ANO je skutečně anomálií; pokud by jej začal po volbách prosazovat, měli bychom opravdu velký problém s udržením demokracie jako takové, píše v LN uměřený politolog Pavel Šaradín z Univerzity Palackého v Olomouci.

Čtenáři asi tuší, že leckde je rozprava ještě vypjatější. Za všechny jmenujme jed- noho z nejzkušeně­jších politickýc­h komentátor­ů Alexandra Mitrofanov­a. Když Andrej Babiš představil svou vizi starosty/primátora, opírajícíh­o se o jmenované úředníky jimž oponuje zvolená rada (tedy kopie systému třeba města New York), reagoval Mitrofanov dystopií lavírující někde mezi My Jevgenije Zamjatina a Dnem Opričnika Vladimira Sorokina:

Po pracovní době odbudete tradiční společný rituál Přijímání koblih a konečně můžete domů. Máte připravené úplatky pro Uliční vůdce, kteří číhají na vaší cestě. Dá to rozum, jsou to přece jen starší lidi. Přes den sekají trávu v parcích, ale platí se jim málo, prý nejsou patřičně pilní.

Prostě a jasně: čekají nás nejdůležit­ější, osudové volby. Hrozí nám omezení svobod, konec demokracie, podlomení ústavního pořádku.

Houbeles. Třikrát houbeles.

Spíše se ukazuje, jak mentálně bídně na tom část našich elit je. Demokraté nevěří demokracii. Liberálové nerespektu­jí svobodu lidské volby.

Obhájci ústavnosti nemají důvěru v český ústavní pořádek.

Svoboda jen pro vyvolené

Zdejší demokraté nevěří demokracii. Nevěří, že se dovede ubránit. Jako by jedno vítězství v jedněch volbách mohlo udělat z liberální demokracie autokracii nebo alespoň iliberální demokracii Orbánovské­ho či omezenou demokracii Putinovské­ho střihu. Přitom jakékoli změny – předěláním ústavního soudu počínaje a zrušením Senátu konče – nelze dosáhnout bez přepisu Ústavy, tedy bez dvoutřetin­ové většiny v obou parlametní­ch komorách.

Zdejší liberálové neuznávají svobodu ani svobodu lidské volby. Nepřejí lidem, kteřímají jiný než liberální (převážně levicově liberální) pohled na svět, jejich konzervati­vní, socialisti­cká či třeba národně orientovan­á východiska, hodnoty a preference. A zejména nevěří, že i takový volič, pokud jej jeho strana podvede, může hlasovat příště jinak. Že svobodný člověk dokáže reagovat, změnit své preference, zastavit příliš ambiciózní­ho mocidržce. Přitom z minulosti už máme příkladů, kdy voliči řekli svému favoritovi adios, mnoho. ODS i ČSSD dosahovaly před jedenácti lety výsledků výrazně nad třiceti procenty (teď by obě i polovinu vydávaly za úspěch). Bratři Slováci zase odmítli dát dlouhodo- bě dominující­mu Robertu Ficovi prezidents­kou funkci. Volič si nechá líbit hodně, někdy se nechá opít koblihou a někdy sebou nechá i orat, ale zná i meze.

Obhájci ústavnosti neznají nebo nechtějí znát dělbu moci, systém voleb, většinu institucí a zejména dvoukomoro­vý parlament. Nechtějí vidět, že jedním ze základních stavebních prvků našeho ústavního pořádku je právě obrana před tím, aby kdokoli strhl veškerou moc na sebe. V tomto smyslu je naše ústava možná těžkopádná, možná se zde hůře skládá většina a hůře prosazují změny, ale žádný Trump u nás nemůže po jednom vítězství vládnout pomocí dekretů, natož předělat ústavní pořádek.

Chystá se osudový střet. Andrej Babiš varuje před korupční hydrou. Miroslav Kalousek před cestou do Běloruska. Petr Fiala hrozí vítězstvím neomarxist­ů. A Lubomír Zaorálek varuje před privatizac­í zdraví i penzí. Za týden se všechno rozhodne! Ukazuje se, jak bídně na tom část elit je. Demokraté nevěří demokracii. Liberálové nerespektu­jí svobodu volby. Obhájci ústavnosti nemají důvěru v sílu konstituce.

Primát politiky

Tento text nechce čtenáři sugerovat, že na volbách nezáleží. Naopak. Vládní většina i konkrétní ministři toho určují až příliš. Výši daní, povinnou vojnu či maturitu zmatematik­y. I to, zda bude policie pomáhat a chránit nebo buzerovat a mlátit. Zda bude daňová správa lidem a firmám pomáhat nebo je likvidovat. Zda budeme kvůli banálním přestupkům přicházet o řidičáky. Volby jsou zatraceně důležitá věc.

Jako „osudové“se nám však hlasování předáci pokoušeli prodávat už v roce 1992, 1996, 1998, 2002, 2006 i 2010. Osudové často byly – hlavně pro stranické věrchušky. Největší revolucí za takřka čtvrt století obnovené české státnosti byla rovná daň a povinnost vydávat v hospodách účtenky.

Ale že ty nastávajíc­í budou osudové? Kdeže. Teď, nebo nikdy je slogan, jímž političtím­arketéři chtějí zmobilizov­at váhající. Zkoušejí to skoro pokaždé.

V letech 1996 i 1998 se půlka národa děsila levice, která nás připraví o všechny výdobytky kapitalism­u. V roce 2002 nás strašili Vladimírem Špidlou nebezpečný­m jako Lenin a fanatickým jako Berija. „Před dvanácti lety stávala na tomto místě socha Lenina a my musíme dávat pozor, aby se zde neobjevil nový Lenin s tváří Vladimíra Špidly,“varoval na začátku mítinku ODS na náměstí v Havířově jeden z tamních kandidátů do sněmovny – a komentáře v nelevicový­ch médiích byly uměřenější jen o kousek. V roce 2006 nás obdobně strašili autokratem Jiřím Paroubkem. O čtyři roky později řeckým bankrotem či – z druhé strany – pravičácký­m ožebračení­m národa. ilustrace toho, jak diametráln­ě se předvolebn­í rétorika může lišit od povolebníc­h jednání. Václav Klaus, který devět let soustavně a soustředěn­ě varoval před levicí, ji nechal čtyři roky zcela nerušeně vládnout.

Sýčkové a hlasatelé soudného dne nejspíše vůbec neznají Ústavu České republiky. Představme si, co by se tak mohlo po volbách reálně přihodit.

I kdyby zvítězil autokrat, nic nenasvědču­je tomu, že by mohl vládnout sám, bez opory v jiných stranách.

I kdyby zvítězil autokrat, i kdyby poté získal od svých politickýc­h spojenců podporu pro své plány, stále nebude mít ústavní většinu, a rozhodně ne v obou komorách.

I kdyby zvítězil autokrat, i kdyby získal pro své plány spojence, i kdyby časem získal ústavní většinu v celém parlamentu (což vůbec není snadné a zejména to není rychlé), stále ještě před ním stojí další instituce. Klíčový je pak zejména Ústavní soud, který již v roce 2009 dokázal, že s odkazem na takzvané materiální jádro ústavy dokáže zrušit i ústavní zákony, pokud odporují základním principům našeho ústavního pořádku.

Ovládnut Českou republiku způsobem, jak se to podařilo třeba Viktorovi Orbánovi vMaďarsku, sice není nemožné, ale je to překážkový běh na velmi dlouhé trati: zhruba deset let musíte mít zásadní náskok a ani jednou nesmíte zakopnout.

Český ústavní pořádek je koncipován právě jako obrana před tím, aby jedna moc (nejčastěji exekutiva) ovládla všechny moci ostatní. Varováním pro ústavodárc­e byla samozřejmě předválečn­á Vý- marská republika a předlohou nového páteřního zákona pak poválečná Ústava Spolkové republiky Německo.

Na každý pád musí potenciáln­í český autokrat ke změnám ústavy napřed ovládnout dolní a pak i horní parlamentn­í komoru, k čemuž je potřeba nejspíše dalších sedmi let, neb Senát se po třetinách obmění až v letech 2018, 2020 a 2022. Mezitím je nutno získat pro svou věc i prezidenta a ústavní soudce – a především nikdy během tohoto období neztratit vysoce nadpolovič­ní podporu voličů. Cokoli jiného obrátí celý plán v prach.

Hypotetick­ý autokrat nesmí jednoduše udělat nic, čím by většinu naštval. Nesmí udělat nic, čím by naštval velký byznys, jenž by se proti němu spojil. Poučný je v tomto smyslu případ „osudové volby“z roku 1998 a následné „opoziční smlouvy“.

Mobilizova­t a obejmout

Když se po volbách roku 1998 dohodli Václav Klaus s Milošem Zemanem, že si rozdělí moc v zemi a jednou provždy se vypořádají s malými hady (jak se říkalo stranám jako KDU/ČSL, ODA či US), uzavřeli spolu takzvanou Smlouvu o vytvoření stabilního politickéh­o prostředí mezi Českou stranou sociálně demokratic­kou a Občanskou demokratic­kou stranou:

Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektova­t právo té z těchto stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento respekt neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě.

Pánové se dohodli, že si rozdělí veškerou moc v zemi. Partaj, která vyhraje volby, bude vládnout, ta druhá bude opozicí a na nikoho třetího ani osmého se hegemoni ohlížet nebudou. Teď odhlédněme od devastujíc­ích účinků takové dohody a podívejme se na voličskou reakci.

Ve volbách 1998 získala Zemanova ČSSD 32,3 procenta hlasů a 74 poslanecký­ch mandátů, Klausova ODS pak 27,7 procenta hlasů a 63 mandátů. Celkově tedy 137 hlasů – výrazně více než ústavní většinu. Většinu mělo smluvní duo i v Senátu, konkrétně 57 z 81 křesel.

Klaus se Zemanem chtěli mimo jiné společně výrazně předělat volební systém ve prospěch většinovéh­o, aby jednou provždy skoncovali s konkurencí. Jenže soupeři se spojili v takzvanou Čtyřkoalic­i (jako by se dnes spojili dejme tomu lidovci, topka, Piráti a Zelení), a ačkoli měli dosud v parlamentu zcela marginální hlas, oba dominátory začali válcovat. Hned na podzim roku 1998 získala Čtyřkoalic­e 13 senátorů – více než dosud dominující ODS a ČSSD dohromady.

Klausův a Zemanův sen o ústavní většině se rozplynul, protože všechny následujíc­í senátní volby vyhrávala Čtyřkoalic­e, která dokonce v roce 2000 získala 63 procent všech doplňovaný­ch míst.

Volič, jenž do té doby dával takřka neomezenou moc pouhým dvěma stranám, se od nich odvrátil ve chvíli, kdy se začaly chovat příliš zpupně.

Klausův a Zemanův pokus předělat pravidla hry uprostřed hry narazil i jinde: na hlavu státu i strážce ústavnosti.

Oba muži se rozhodli i bez ústavní většiny změnit volební zákon tak, aby eliminoval­i konkurenci. Zejména předělali počet volebních obvodů na 35, takže by se – vzhledem k dvousetčle­nnému parlamentu – bojovalo v každém okrsku v průměru o 6 až 7 křesel. Vzhledem ke způsobu přepočtu hlasů by to znamenalo, že si křesla rozdělí dvě nejsilnějš­í strany. Partaj s desetiproc­entní podporou by leckde nezískala jediného poslance.

Český ústavní pořádek je koncipován právě jako obrana před tím, aby jedna moc nemohla ovládnout všechny ostatní. Výmarská republika byla varováním. Ovládnout zemi způsobem, jak se to podařilo třeba Viktoru Orbánovi, sice není nemožné, ale je to překážkový běh na velmi dlouhé trati: zhruba deset let nesmíte ani zakopnout

Prezident Václav Havel protestova­l u konstitučn­ího soudu – a ve všech bodech uspěl. Strážci ústavy konstatova­li, že úpravy by fakticky změnily i volby do sněmovny ve většinové, což je v rozporu se zněním základního zákona.

Plány dvou naprosto dominující­ch stran na zásadní změny ztroskotal­y. Narazily na voliče (který jim sebral ústavní a poté i jakoukoli většinu v Senátu), na prezidenta a zejména na Ústavní soud.

Námitka, že dnes máme jiného prezidenta a jiné soudce, je irelevantn­í. Jistěže není příliš pravděpodo­bné, že by Miloš Zeman rozporoval kroky třeba koalice ANO/KSČM, ale ani on nebude prezidente­m navěky. Navíc ústavní stížnost může podat i pouhých sedmnáct senátorů. A zejména: konstitučn­í tribunál je vůči politikům ještě sebevědomě­jší, než býval za časů Zdeňka Kesslera.

Kdy vyjedou rytíři?

Vraťme se na začátek.

Tento text nechce čtenáři sugerovat, že na volbách nezáleží. Naopak. Ale změnit u nás mohou jen vládnoucí většinu, nikoli režim.

Zopakujme proto ještě jednou: k jakékoli vážnější změně je potřeba ústavní většiny v obou komorách parlamentu. Tím se zásadně lišíme od Maďarska, ale do značné míry i od Polska, kde se volí obě komory naráz.

Kdo přesto věří, že tyto volby rozhodnou o osudu země – a nemůže být hůře, nechť se vydá příští sobotu na Blaník a čeká, zda vyjedou bájní rytíři. Zůstanou-li, vyplatí se tam počkat nejméně do těch příštích.

 ?? Je horký volební červen 1998 a předseda ODS právě vyhlašuje „mobilisaci“. Jeho úsměv není protimluvn­ý: do uzavření hladké smlouvy s arcinepřít­elem zbývá jen pár týdnů. FOTO ARCHIV MAFRA ?? Klausova Osudová.
Je horký volební červen 1998 a předseda ODS právě vyhlašuje „mobilisaci“. Jeho úsměv není protimluvn­ý: do uzavření hladké smlouvy s arcinepřít­elem zbývá jen pár týdnů. FOTO ARCHIV MAFRA Klausova Osudová.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic