Polnice zní a Blaničtí podřimují

Republiku čekají další volby. Už posedmé v řadě „tentokrát osudové“

Lidove noviny - - Televize - PETR KAMBERSKÝ

Houbeles. Nerozhodne se nic. Ať budou povolební vyjednávání jakkoli složitá, ať vyhraje „dobro“nebo „zlo“, žádná revoluce ani kontrarevoluce nepřijde. Nedovolí to volební systém, nedovolí to ústavní pořádek, nedovolí to zájmy partají a v posledku to nedovolí ani otloukánek volič, který by jakékoli zásadní otočení kormidlem musel potvrdit v několika dalších hlasováních.

Nedosti na tom: ať už dopadnou volby jakkoli, i po nich se tu bude žít poměrně příjemně, ačkoli zdejší platy jsou oproti Německu třetinové a máslo o čtvrtinu dražší.

Dystopie a houby s octem

Konzervativní komentátor týdeníku Reflex Bohumil Pečinka prohlásil v České televizi, že nadcházející volby budou nejdůležitější od roku 1946. Mikuláš Kroupa, šéf ctihodné instituce Post Bellum, zase pravidelně hrozí novou totalitou, Únorem i novými Lidovými milicemi:

Už nevím, po kolikáté jsem dostal podobnou otázku, jestli se blíží nějaká další totalita a kdy začneme Příběhy 21. století. Blíží se. A poslední dobou to nabírá na tempu. A tak Příběhy 21. století už asi nestihneme.

Nejsou sami: plíživou normalizací, ztrátou svobod, návratem 30. let, protofašismem či dokonce fašismem hrozí nejen obskurní weby, ale i seriozní média. Iv Lidových novinách najdeme texty renomovaných autorů varující před osudem země po příštím víkendu. Jiří Hanák si v textu Pavinec zoufá nad úspěchem německé AfD (její sukces je onen malý pavinec):

Když se dívám na české volební preference, vypadá to, že většina voličů by proti takovému osudu nebyla. Zvítězí-li předpokládaná strana, nedostane se nám totiž jen varovného pavince jako Německu, ale přímo zničujícího kravince.

Stejný autor napsal o Babišovi i Poslední slovo s titulkem Slovo Vůdce zákonem nejvyšším. Ale nešť, legenda píše podčárníky, tam jistá nadsázka patří. Leč obavy se linou i ze serioznějších komentářů:

Návrh předsedy hnutí ANO je skutečně anomálií; pokud by jej začal po volbách prosazovat, měli bychom opravdu velký problém s udržením demokracie jako takové, píše v LN uměřený politolog Pavel Šaradín z Univerzity Palackého v Olomouci.

Čtenáři asi tuší, že leckde je rozprava ještě vypjatější. Za všechny jmenujme jed- noho z nejzkušenějších politických komentátorů Alexandra Mitrofanova. Když Andrej Babiš představil svou vizi starosty/primátora, opírajícího se o jmenované úředníky jimž oponuje zvolená rada (tedy kopie systému třeba města New York), reagoval Mitrofanov dystopií lavírující někde mezi My Jevgenije Zamjatina a Dnem Opričnika Vladimira Sorokina:

Po pracovní době odbudete tradiční společný rituál Přijímání koblih a konečně můžete domů. Máte připravené úplatky pro Uliční vůdce, kteří číhají na vaší cestě. Dá to rozum, jsou to přece jen starší lidi. Přes den sekají trávu v parcích, ale platí se jim málo, prý nejsou patřičně pilní.

Prostě a jasně: čekají nás nejdůležitější, osudové volby. Hrozí nám omezení svobod, konec demokracie, podlomení ústavního pořádku.

Houbeles. Třikrát houbeles.

Spíše se ukazuje, jak mentálně bídně na tom část našich elit je. Demokraté nevěří demokracii. Liberálové nerespektují svobodu lidské volby.

Obhájci ústavnosti nemají důvěru v český ústavní pořádek.

Svoboda jen pro vyvolené

Zdejší demokraté nevěří demokracii. Nevěří, že se dovede ubránit. Jako by jedno vítězství v jedněch volbách mohlo udělat z liberální demokracie autokracii nebo alespoň iliberální demokracii Orbánovského či omezenou demokracii Putinovského střihu. Přitom jakékoli změny – předěláním ústavního soudu počínaje a zrušením Senátu konče – nelze dosáhnout bez přepisu Ústavy, tedy bez dvoutřetinové většiny v obou parlametních komorách.

Zdejší liberálové neuznávají svobodu ani svobodu lidské volby. Nepřejí lidem, kteřímají jiný než liberální (převážně levicově liberální) pohled na svět, jejich konzervativní, socialistická či třeba národně orientovaná východiska, hodnoty a preference. A zejména nevěří, že i takový volič, pokud jej jeho strana podvede, může hlasovat příště jinak. Že svobodný člověk dokáže reagovat, změnit své preference, zastavit příliš ambiciózního mocidržce. Přitom z minulosti už máme příkladů, kdy voliči řekli svému favoritovi adios, mnoho. ODS i ČSSD dosahovaly před jedenácti lety výsledků výrazně nad třiceti procenty (teď by obě i polovinu vydávaly za úspěch). Bratři Slováci zase odmítli dát dlouhodo- bě dominujícímu Robertu Ficovi prezidentskou funkci. Volič si nechá líbit hodně, někdy se nechá opít koblihou a někdy sebou nechá i orat, ale zná i meze.

Obhájci ústavnosti neznají nebo nechtějí znát dělbu moci, systém voleb, většinu institucí a zejména dvoukomorový parlament. Nechtějí vidět, že jedním ze základních stavebních prvků našeho ústavního pořádku je právě obrana před tím, aby kdokoli strhl veškerou moc na sebe. V tomto smyslu je naše ústava možná těžkopádná, možná se zde hůře skládá většina a hůře prosazují změny, ale žádný Trump u nás nemůže po jednom vítězství vládnout pomocí dekretů, natož předělat ústavní pořádek.

Chystá se osudový střet. Andrej Babiš varuje před korupční hydrou. Miroslav Kalousek před cestou do Běloruska. Petr Fiala hrozí vítězstvím neomarxistů. A Lubomír Zaorálek varuje před privatizací zdraví i penzí. Za týden se všechno rozhodne! Ukazuje se, jak bídně na tom část elit je. Demokraté nevěří demokracii. Liberálové nerespektují svobodu volby. Obhájci ústavnosti nemají důvěru v sílu konstituce.

Primát politiky

Tento text nechce čtenáři sugerovat, že na volbách nezáleží. Naopak. Vládní většina i konkrétní ministři toho určují až příliš. Výši daní, povinnou vojnu či maturitu zmatematiky. I to, zda bude policie pomáhat a chránit nebo buzerovat a mlátit. Zda bude daňová správa lidem a firmám pomáhat nebo je likvidovat. Zda budeme kvůli banálním přestupkům přicházet o řidičáky. Volby jsou zatraceně důležitá věc.

Jako „osudové“se nám však hlasování předáci pokoušeli prodávat už v roce 1992, 1996, 1998, 2002, 2006 i 2010. Osudové často byly – hlavně pro stranické věrchušky. Největší revolucí za takřka čtvrt století obnovené české státnosti byla rovná daň a povinnost vydávat v hospodách účtenky.

Ale že ty nastávající budou osudové? Kdeže. Teď, nebo nikdy je slogan, jímž političtímarketéři chtějí zmobilizovat váhající. Zkoušejí to skoro pokaždé.

V letech 1996 i 1998 se půlka národa děsila levice, která nás připraví o všechny výdobytky kapitalismu. V roce 2002 nás strašili Vladimírem Špidlou nebezpečným jako Lenin a fanatickým jako Berija. „Před dvanácti lety stávala na tomto místě socha Lenina a my musíme dávat pozor, aby se zde neobjevil nový Lenin s tváří Vladimíra Špidly,“varoval na začátku mítinku ODS na náměstí v Havířově jeden z tamních kandidátů do sněmovny – a komentáře v nelevicových médiích byly uměřenější jen o kousek. V roce 2006 nás obdobně strašili autokratem Jiřím Paroubkem. O čtyři roky později řeckým bankrotem či – z druhé strany – pravičáckým ožebračením národa. ilustrace toho, jak diametrálně se předvolební rétorika může lišit od povolebních jednání. Václav Klaus, který devět let soustavně a soustředěně varoval před levicí, ji nechal čtyři roky zcela nerušeně vládnout.

Sýčkové a hlasatelé soudného dne nejspíše vůbec neznají Ústavu České republiky. Představme si, co by se tak mohlo po volbách reálně přihodit.

I kdyby zvítězil autokrat, nic nenasvědčuje tomu, že by mohl vládnout sám, bez opory v jiných stranách.

I kdyby zvítězil autokrat, i kdyby poté získal od svých politických spojenců podporu pro své plány, stále nebude mít ústavní většinu, a rozhodně ne v obou komorách.

I kdyby zvítězil autokrat, i kdyby získal pro své plány spojence, i kdyby časem získal ústavní většinu v celém parlamentu (což vůbec není snadné a zejména to není rychlé), stále ještě před ním stojí další instituce. Klíčový je pak zejména Ústavní soud, který již v roce 2009 dokázal, že s odkazem na takzvané materiální jádro ústavy dokáže zrušit i ústavní zákony, pokud odporují základním principům našeho ústavního pořádku.

Ovládnut Českou republiku způsobem, jak se to podařilo třeba Viktorovi Orbánovi vMaďarsku, sice není nemožné, ale je to překážkový běh na velmi dlouhé trati: zhruba deset let musíte mít zásadní náskok a ani jednou nesmíte zakopnout.

Český ústavní pořádek je koncipován právě jako obrana před tím, aby jedna moc (nejčastěji exekutiva) ovládla všechny moci ostatní. Varováním pro ústavodárce byla samozřejmě předválečná Vý- marská republika a předlohou nového páteřního zákona pak poválečná Ústava Spolkové republiky Německo.

Na každý pád musí potenciální český autokrat ke změnám ústavy napřed ovládnout dolní a pak i horní parlamentní komoru, k čemuž je potřeba nejspíše dalších sedmi let, neb Senát se po třetinách obmění až v letech 2018, 2020 a 2022. Mezitím je nutno získat pro svou věc i prezidenta a ústavní soudce – a především nikdy během tohoto období neztratit vysoce nadpoloviční podporu voličů. Cokoli jiného obrátí celý plán v prach.

Hypotetický autokrat nesmí jednoduše udělat nic, čím by většinu naštval. Nesmí udělat nic, čím by naštval velký byznys, jenž by se proti němu spojil. Poučný je v tomto smyslu případ „osudové volby“z roku 1998 a následné „opoziční smlouvy“.

Mobilizovat a obejmout

Když se po volbách roku 1998 dohodli Václav Klaus s Milošem Zemanem, že si rozdělí moc v zemi a jednou provždy se vypořádají s malými hady (jak se říkalo stranám jako KDU/ČSL, ODA či US), uzavřeli spolu takzvanou Smlouvu o vytvoření stabilního politického prostředí mezi Českou stranou sociálně demokratickou a Občanskou demokratickou stranou:

Výše jmenované strany se zavazují, že budou respektovat právo té z těchto stran, která zvítězila ve volbách, sestavit vládu České republiky, a vyjádří tento respekt neúčastí poslanců druhé strany při hlasování o důvěře vládě.

Pánové se dohodli, že si rozdělí veškerou moc v zemi. Partaj, která vyhraje volby, bude vládnout, ta druhá bude opozicí a na nikoho třetího ani osmého se hegemoni ohlížet nebudou. Teď odhlédněme od devastujících účinků takové dohody a podívejme se na voličskou reakci.

Ve volbách 1998 získala Zemanova ČSSD 32,3 procenta hlasů a 74 poslaneckých mandátů, Klausova ODS pak 27,7 procenta hlasů a 63 mandátů. Celkově tedy 137 hlasů – výrazně více než ústavní většinu. Většinu mělo smluvní duo i v Senátu, konkrétně 57 z 81 křesel.

Klaus se Zemanem chtěli mimo jiné společně výrazně předělat volební systém ve prospěch většinového, aby jednou provždy skoncovali s konkurencí. Jenže soupeři se spojili v takzvanou Čtyřkoalici (jako by se dnes spojili dejme tomu lidovci, topka, Piráti a Zelení), a ačkoli měli dosud v parlamentu zcela marginální hlas, oba dominátory začali válcovat. Hned na podzim roku 1998 získala Čtyřkoalice 13 senátorů – více než dosud dominující ODS a ČSSD dohromady.

Klausův a Zemanův sen o ústavní většině se rozplynul, protože všechny následující senátní volby vyhrávala Čtyřkoalice, která dokonce v roce 2000 získala 63 procent všech doplňovaných míst.

Volič, jenž do té doby dával takřka neomezenou moc pouhým dvěma stranám, se od nich odvrátil ve chvíli, kdy se začaly chovat příliš zpupně.

Klausův a Zemanův pokus předělat pravidla hry uprostřed hry narazil i jinde: na hlavu státu i strážce ústavnosti.

Oba muži se rozhodli i bez ústavní většiny změnit volební zákon tak, aby eliminovali konkurenci. Zejména předělali počet volebních obvodů na 35, takže by se – vzhledem k dvousetčlennému parlamentu – bojovalo v každém okrsku v průměru o 6 až 7 křesel. Vzhledem ke způsobu přepočtu hlasů by to znamenalo, že si křesla rozdělí dvě nejsilnější strany. Partaj s desetiprocentní podporou by leckde nezískala jediného poslance.

Český ústavní pořádek je koncipován právě jako obrana před tím, aby jedna moc nemohla ovládnout všechny ostatní. Výmarská republika byla varováním. Ovládnout zemi způsobem, jak se to podařilo třeba Viktoru Orbánovi, sice není nemožné, ale je to překážkový běh na velmi dlouhé trati: zhruba deset let nesmíte ani zakopnout

Prezident Václav Havel protestoval u konstitučního soudu – a ve všech bodech uspěl. Strážci ústavy konstatovali, že úpravy by fakticky změnily i volby do sněmovny ve většinové, což je v rozporu se zněním základního zákona.

Plány dvou naprosto dominujících stran na zásadní změny ztroskotaly. Narazily na voliče (který jim sebral ústavní a poté i jakoukoli většinu v Senátu), na prezidenta a zejména na Ústavní soud.

Námitka, že dnes máme jiného prezidenta a jiné soudce, je irelevantní. Jistěže není příliš pravděpodobné, že by Miloš Zeman rozporoval kroky třeba koalice ANO/KSČM, ale ani on nebude prezidentem navěky. Navíc ústavní stížnost může podat i pouhých sedmnáct senátorů. A zejména: konstituční tribunál je vůči politikům ještě sebevědomější, než býval za časů Zdeňka Kesslera.

Kdy vyjedou rytíři?

Vraťme se na začátek.

Tento text nechce čtenáři sugerovat, že na volbách nezáleží. Naopak. Ale změnit u nás mohou jen vládnoucí většinu, nikoli režim.

Zopakujme proto ještě jednou: k jakékoli vážnější změně je potřeba ústavní většiny v obou komorách parlamentu. Tím se zásadně lišíme od Maďarska, ale do značné míry i od Polska, kde se volí obě komory naráz.

Kdo přesto věří, že tyto volby rozhodnou o osudu země – a nemůže být hůře, nechť se vydá příští sobotu na Blaník a čeká, zda vyjedou bájní rytíři. Zůstanou-li, vyplatí se tam počkat nejméně do těch příštích.

Je horký volební červen 1998 a předseda ODS právě vyhlašuje „mobilisaci“. Jeho úsměv není protimluvný: do uzavření hladké smlouvy s arcinepřítelem zbývá jen pár týdnů. FOTO ARCHIV MAFRA

Klausova Osudová.

Newspapers in Czech

Newspapers from Czech Republic

© PressReader. All rights reserved.